k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Sen 2

18. 5. 2017 — k47 (♪)

Někdy pro­chá­zím Pa­říž­skou ulicí a před­sta­vuju si, jak ex­ploze trhají domy na kusy, jak se bloky zá­stavby se­sou­vají k zemi v ob­la­cích prachu, jak zdálky slyším hřmění dal­ších vý­buchů a Praha mizí z mapy, ulice za ulicí, blok za blokem, ka­no­nády po­kra­čují a svět mizí v pla­me­nech. První vlna zničí hlavní uzly ko­mu­ni­kací a úni­kové cesty, mosty a dál­nice, a z města se stane obří past, aréna při­pra­vené k vy­ku­chání.

Někdy pře­mýš­lím, kolik tun tr­ha­vin je po­třeba na srov­nání mi­li­o­nové me­t­ro­pole se zemí. Kolik pro města světa Re­pub­liky? Celého světa? Jedno za druhým, na prach, na kusy, dokud ne­zů­stane nic, prázdný svět po po­slední apo­ka­ly­pse.

Někdy slyším špatné zprávy a nic ne­cí­tím. Se­verní Korea hrozí ja­der­ným útokem a jediné, na co se zmůžu, je „Ko­nečně!“ Od­palte to, za­palte to, roz­bořte to. Na ničem ne­zá­leží, proč ne zrovna teď?

Někdy sním o tom, že mi někdo podá zraň, namíří mi ji na hlavu a já jen stisknu spoušť. Ne­pa­t­řím do to­ho­hle světa.


Chci napsat po­vídku (nebo návod, chcete-li) z po­hledu člo­věka, který je chy­cený upro­střed ná­h­lého pekla Phy, ale nic necítí. Všechno mu mizí před očima, ale z jeho stany ne­při­chází žádná emo­ci­o­nální reakce, žádný strach, panika, obavy, nic, není smí­řený s koncem, je mu všechno jedno, je prázdný, je dutý.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz