k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Růžová

5. 6. 2017 — k47 (♪)

Sobota, co se kde děje, rychlý pohled na in­ter­net, The Color Run, to vypadá za­jí­mavě, kdy to začíná, právě teď, kdy vyráží první běžci, za dvě hodiny, je čas vy­ra­zit.

The Color Run byla v jádru at­le­tická ope­race, ale o běh v ní příliš nešlo, hlavní důraz byl kladen na ba­rev­nou složku. Star­to­valo se z vý­sta­viště, odkud se krou­tila pě­ti­ki­lo­me­t­rová trasa, na níž jsou běžci bi­čo­vání ne­u­tu­cha­jící vichřicí pes­t­ro­ba­rev­ného prášku.

Uběhl jsem po­lo­vinu té vzdá­le­nosti, jen abych stihl ví­ken­dový vlak. Účast nebyla pro mě, já se chtěl jen nějak vlou­dit dovnitř, dostat se co nej­blíže akci, udělat pár fotek a stih­nout zmizet, než se do­stanu do pro­blémů.

Ve městě se nebylo třeba nijak na­vi­go­vat, sta­čilo jen sle­do­vat štrůdly lidí v trič­kách s logem TCR, kteří byli při­ta­ho­váni do epi­cen­tra ně­ja­kým pra­sta­rým in­stink­tem. Metro, tram­vaj, vý­sta­viště. Vy­stou­pil jsem & všude byli běžci, řadili se před re­gis­trací, plocha před vý­sta­viš­těm vy­pa­dala jako v ob­le­žení bílých triček. Ne­zjis­til jsem přesně kolik jich bylo, ale za­hlédl jsem star­to­vací čísla v okolí 5800.

Uká­zalo se, že brána do hlav­ního hnízda a star­to­vací roviny byla ote­vřená jen pro běžce, ču­mi­lům byl vstup za­ká­zán. Možná, že kdy­bych se při­pra­vo­val aspoň trochu do­předu, mohl bych si vymoct nějaká pri­vi­le­gia, ale to není můj modus ope­randi – vždycky všechno musí být na po­slední chvíli, jinak to není ani zda­leka tak za­jí­mavé. Na­štěstí jedna díra v plotě vy­ře­šila všechny pro­blémy se vstu­pem.

Našel jsem oran­žové sta­no­viště, kde při­slu­ho­vači chys­tali pytle s barvou, ner­vózně star­to­vali fukary, fo­to­gové a jedna žena z první pomoci po­stá­vali kolem & čekali na ně­ja­kou akci.

První běžci se uká­zali na ohybem bě­žecké trasy a barva ex­plo­do­vala. Věděl jsem, do čeho jdu, ale přesto moje první myš­lenka byla „Tohle se nevidí každý den.“ Při­slu­ho­vači házeli po ne­ko­neč­ných la­vi­nách běžců plné hrsti barvy – po nich, na ně a do nich.

Foťák jsem měl ve vý­sledku trochu oran­žový. Nic zá­sad­ního. Jen pár smítek na sen­zoru, která se dala vez pro­blémů od­fouk­nout. Žádný masakr, kte­rého jsem se oka­mžiku, když se otočil vítr, zalekl.

Pět tisíc se pro­hnalo kolem, oran­žová vy­chlá­dala, bylo načase začít blou­mat směrem k dal­šímu sta­no­višti. Růžová byla docela jiná káva, než cokoli jiného při­po­mí­nala bo­jo­vou zónu, která se právě vzpa­ma­to­vává z bom­bo­vého útoku. Tak vy­pa­dala z dálku, když jsem přišel blíž, při­pa­dal jsem si jako během konce dnů. Při­slu­ho­vači žha­vili fukary a celý pro­stor byl za­ha­len do růžové mlhy, ze které občas vy­běhla nějaká mladá dívka.

Pře­le­pil jsem všechny spáry na ob­jek­tivu a těle foťáku a za­mí­řil do sa­mot­ného epi­cen­tra dýchat rů­žo­vou barvu, stát se jí. To byla ko­nečně zábava. Zdá se, že čím horší panují pod­mínky, tím víc mě to baví. Na stroji bylo tolik rů­žo­vého prachu, že jsem skoro ne­vi­děl přes hle­dá­ček, LCD dis­plej byl úplně ne­po­u­ži­telný, stroj skoro ne­ost­řil, přední čočku jsem každou chvíli od­fu­ko­val, ale bylo to marné – jako bych se snažil vy­su­šit oceán utěr­kou.

Když jsem pak od­chá­zel, za­sle­chl jsem nějaké hlasy: „Po­dí­vej, on má celý růžový foťák.“ Nejen to, všechno ob­le­čení a vlasy byly plné růžové. Byl to odznak, že jsem tam byl, že jsem šel do co nej­větší možné blíz­kosti.

V té době byly brány star­tovní plochy už ote­vřené. Uviděl jsem tam čis­tého fotoga v černém, který na sobě neměl ani smítko pes­t­ro­ba­rev­ného prášku. „You weren't there, man. You weren't there.“ Přišel o to nej­lepší.

Na celé ope­raci byl nej­při­taž­li­vější ten ab­so­lutní kon­takt. Nikdo ne­pro­tes­to­val, když jsem ne­po­cho­do­val do­prostřed trasy mezi běžce, abych dostal lepší úhly. Nešlo o závod, ale o oslavu. Dostat se co nej­blíže do epi­cen­tra & začít stří­let. Kdo to ne­u­dě­lal, nic ne­za­žil.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz