Růžová

Sobota, co se kde děje, rychlý pohled na internet, The Color Run, to vypadá zajímavě, kdy to začíná, právě teď, kdy vyráží první běžci, za dvě hodiny, je čas vyrazit.

The Color Run byla v jádru atletická operace, ale o běh v ní příliš nešlo, hlavní důraz byl kladen na barevnou složku. Startovalo se z výstaviště, odkud se kroutila pětikilometrová trasa, na níž jsou běžci bičování neutuchající vichřicí pestrobarevného prášku.

Uběhl jsem polovinu té vzdálenosti, jen abych stihl víkendový vlak. Účast nebyla pro mě, já se chtěl jen nějak vloudit dovnitř, dostat se co nejblíže akci, udělat pár fotek a stihnout zmizet, než se dostanu do problémů.

Ve městě se nebylo třeba nijak navigovat, stačilo jen sledovat štrůdly lidí v tričkách s logem TCR, kteří byli přitahováni do epicentra nějakým prastarým instinktem. Metro, tramvaj, výstaviště. Vystoupil jsem & všude byli běžci, řadili se před registrací, plocha před výstavištěm vypadala jako v obležení bílých triček. Nezjistil jsem přesně kolik jich bylo, ale zahlédl jsem startovací čísla v okolí 5800.

Ukázalo se, že brána do hlavního hnízda a startovací roviny byla otevřená jen pro běžce, čumilům byl vstup zakázán. Možná, že kdybych se připravoval aspoň trochu dopředu, mohl bych si vymoct nějaká privilegia, ale to není můj modus operandi – vždycky všechno musí být na poslední chvíli, jinak to není ani zdaleka tak zajímavé. Naštěstí jedna díra v plotě vyřešila všechny problémy se vstupem.

Našel jsem oranžové stanoviště, kde přisluhovači chystali pytle s barvou, nervózně startovali fukary, fotogové a jedna žena z první pomoci postávali kolem & čekali na nějakou akci.

První běžci se ukázali na ohybem běžecké trasy a barva explodovala. Věděl jsem, do čeho jdu, ale přesto moje první myšlenka byla „Tohle se nevidí každý den.“ Přisluhovači házeli po nekonečných lavinách běžců plné hrsti barvy – po nich, na ně a do nich.

Foťák jsem měl ve výsledku trochu oranžový. Nic zásadního. Jen pár smítek na senzoru, která se dala vez problémů odfouknout. Žádný masakr, kterého jsem se okamžiku, když se otočil vítr, zalekl.

Pět tisíc se prohnalo kolem, oranžová vychládala, bylo načase začít bloumat směrem k dalšímu stanovišti. Růžová byla docela jiná káva, než cokoli jiného připomínala bojovou zónu, která se právě vzpamatovává z bombového útoku. Tak vypadala z dálku, když jsem přišel blíž, připadal jsem si jako během konce dnů. Přisluhovači žhavili fukary a celý prostor byl zahalen do růžové mlhy, ze které občas vyběhla nějaká mladá dívka.

Přelepil jsem všechny spáry na objektivu a těle foťáku a zamířil do samotného epicentra dýchat růžovou barvu, stát se jí. To byla konečně zábava. Zdá se, že čím horší panují podmínky, tím víc mě to baví. Na stroji bylo tolik růžového prachu, že jsem skoro neviděl přes hledáček, LCD displej byl úplně nepoužitelný, stroj skoro neostřil, přední čočku jsem každou chvíli odfukoval, ale bylo to marné – jako bych se snažil vysušit oceán utěrkou.

Když jsem pak odcházel, zaslechl jsem nějaké hlasy: „Podívej, on má celý růžový foťák.“ Nejen to, všechno oblečení a vlasy byly plné růžové. Byl to odznak, že jsem tam byl, že jsem šel do co největší možné blízkosti.

V té době byly brány startovní plochy už otevřené. Uviděl jsem tam čistého fotoga v černém, který na sobě neměl ani smítko pestrobarevného prášku. „You weren't there, man. You weren't there.“ Přišel o to nejlepší.

Na celé operaci byl nejpřitažlivější ten absolutní kontakt. Nikdo neprotestoval, když jsem nepochodoval doprostřed trasy mezi běžce, abych dostal lepší úhly. Nešlo o závod, ale o oslavu. Dostat se co nejblíže do epicentra & začít střílet. Kdo to neudělal, nic nezažil.