Rosetta a Our Ceasing Voice

Když se na blogu post-engineering objevila zmínka o novém albu nostalgiků průmyslové síly Our Ceasing Voice, začal jsem jásat. Konečně něco čerstvého od staré gardy. Den nato tam přistála zpráva o novince od Rosetty – albu Utopioid – a to mě teprve probralo, jako kdybych v periferním vidění zahlédl chlapa s kudlou. Rosetta je docela jiné kafe, k ní je třeba přistupovat opatrně.

S největší obezřetností jsem tedy nasadil sluchátka a spustil to.

Na první poslech mi to přišlo jako docela jiná Rosetta než ta, kterou si pamatuji, jak jsem zpocený a █████████████████████████ slyšel kdysi dávno ve strahovské sedmičce (tenhle zážitek skončil jako zmínka v povídce Strojovny). Byla o něco jemnější, melodičtější, space rockovatější, bez vyřvávaných vokálů, které se změní na zvukovou vlnu na vrcholu sonické bouře. Nejvíce se té vzpomínce blížil track Détente.

Druhý poslech odhalil, že jsem se šeredně mýlil. Neposlouchal jsem album dostatečně nahlas. Když jsem vytočil volume na maximum, všechno najednou začalo dávat smysl – masivní post-metalový zvuk, drone, sludge a hardcore tak hutný, že v sobě zcela utápí vokály. Je tu pár jemnějších tracků jako třeba Neophyte Visionary nebo celkem vzdušný 54543 – jemnějších ne v absolutním měřítku, ale ve srovnání se zbytkem alba. A to finále tracku Qohelet – to je něco!

I když maximální možná hlasitost albu dodá smyl (ve vlaku si ode mě dokonce jedna žena odsedla, protože jsem se snažil ze všech decibelů proniknout do srdce Utopioidu), Rosetta je jedna z těch skupin, která se musí vidět a slyšet naživo. Ani ne tak vidět. Jasně si vzpomínám, že kdysi dávno v sedmičce, když jsem se topil v moři horkých těl, jsem zavřel oči a nechal se hudbou terorizovat uvnitř, nebylo třeba se na nic dívat a odvádět pozornost jedním zbytečným smyslem. Doufám, že se Rosetta otočí v naší Republice mezi Horami a tenhle zážitek se může opakovat.