k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Rezignace

29. 3. 2017 — k47 (♪)

V po­sled­ních dnech jsem na do­om­sday party blog hodil dva veliké mo­no­bloky textu: kr­vá­cel a marně se snažil křičet skrz roubíkNá­sle­do­val by mě, kdy­bych odešel?. Do­hro­mady mají něco kolem 3000 slov, což je docela dost, mnohem víc, než jsem plá­no­val v za­čát­cích DPB. Mělo jít o rychlé & zkrat­ko­vité pasáže z života tří lidí bez naděje, ne trak­táty o tisíci slo­vech. Nicméně se to stalo.

První post je o ko­lapsu mo­rálky a druhý je o ab­so­lutní re­zig­naci. V prvním tro­jice hlav­ních pro­ta­go­nistů (AK, P, R) udělá něco hroz­ného, a v druhém vy­pravě Adam K. podává tr­ha­nou zprávu o ná­sled­cích, sle­puje ne­jisté vzpo­mínky do proudu vědomí. Je to jako když se pro­bu­díte a vy­ba­vu­jete si mlhavé sny, ale ty pomalu mizí, vy­trácí se a zů­stává jen ne­jistý pocit, že se něco stalo.

Za­jí­ma­vější (aspoň pro mě) je ta druhá. Adam K. re­zig­no­val, zlomil se, pře­stal se snažit a pře­pnul na ne­vě­do­mého au­to­pi­lota, čtyři dny strá­vil ve stavu ne­vě­domí, mimo sebe, vět­ši­nou v klubu Rx. Pro něj na ničem už ne­zá­leží.

To ho osvo­bodí od okovů lid­ských as­pi­rací a sta­rostí. Je to jako ten citát od Dr. John­sona, kterým začíná Fear and lo­athing: „He who makes a beast of him­self, gets rid of the pain of being a man.“

Možná nemá naději, ale nemá ani žádný strach, žádné úz­kosti, žádný pocit zby­teč­nosti, je jako vy­dla­baná sko­řápka, která se hýbe sama od sebe.

Když jsem to psal, byl jsem v tranzu, ve smyčce po­slou­chal nějaké hrozné EDM, a zpod prstů chrlil slova. Nebyl v tom žádný plán, žádný záměr, jen aso­ci­ace na jedno téma. Po do­psání se mi v hlavě ro­ze­znělo to, co říkal As­t­ro­nau­ta­lis na svém kon­certě: „When you see the bombs start fal­ling, the first thing you gonna think is 'shit, I should have danced on that As­t­ro­nau­ta­lis con­cert'“.

Na ničem ne­zá­leží. Jediné co můžu dělat, je tančit dokud ne­vy­hasne hudba.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz