Rezignace

V posledních dnech jsem na doomsday party blog hodil dva veliké monobloky textu: krvácel a marně se snažil křičet skrz roubík a Následoval by mě, kdybych odešel?. Dohromady mají něco kolem 3000 slov, což je docela dost, mnohem víc, než jsem plánoval v začátcích DPB. Mělo jít o rychlé & zkratkovité pasáže z života tří lidí bez naděje, ne traktáty o tisíci slovech. Nicméně se to stalo.

První post je o kolapsu morálky a druhý je o absolutní rezignaci. V prvním trojice hlavních protagonistů (AK, P, R) udělá něco hrozného, a v druhém vypravě Adam K. podává trhanou zprávu o následcích, slepuje nejisté vzpomínky do proudu vědomí. Je to jako když se probudíte a vybavujete si mlhavé sny, ale ty pomalu mizí, vytrácí se a zůstává jen nejistý pocit, že se něco stalo.

Zajímavější (aspoň pro mě) je ta druhá. Adam K. rezignoval, zlomil se, přestal se snažit a přepnul na nevědomého autopilota, čtyři dny strávil ve stavu nevědomí, mimo sebe, většinou v klubu Rx. Pro něj na ničem už nezáleží.

To ho osvobodí od okovů lidských aspirací a starostí. Je to jako ten citát od Dr. Johnsona, kterým začíná Fear and loathing: „He who makes a beast of himself, gets rid of the pain of being a man.“

Možná nemá naději, ale nemá ani žádný strach, žádné úzkosti, žádný pocit zbytečnosti, je jako vydlabaná skořápka, která se hýbe sama od sebe.

Když jsem to psal, byl jsem v tranzu, ve smyčce poslouchal nějaké hrozné EDM, a zpod prstů chrlil slova. Nebyl v tom žádný plán, žádný záměr, jen asociace na jedno téma. Po dopsání se mi v hlavě rozeznělo to, co říkal Astronautalis na svém koncertě: „When you see the bombs start falling, the first thing you gonna think is 'shit, I should have danced on that Astronautalis concert'“.

Na ničem nezáleží. Jediné co můžu dělat, je tančit dokud nevyhasne hudba.