k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Reputace

4. 3. 2017 — k47 (♪)

Při čtení Ron­so­nony So You've Been Pu­b­licly Shamed jsem na­ra­zil na jednu věc: Exis­tují firmy, které se za­bý­vají sprá­vou online re­pu­tace. V pod­statě se snaží po­to­pit ne­li­cho­tivé vý­sledky na go­o­golu a za­tla­čit je na druhou stránku vý­sledků, kam se nikdo nedívá, tím, že vy­tvá­řejí nový po­zi­tivní obsah.

Není velké pře­kva­pení, že něco ta­ko­vého exis­tuje.

Jon Ronson píše, že do­mlu­vil, aby se jedna z těchto firem zdarma po­sta­rala o re­pu­taci ženy, jejíž život byl zničen roz­zu­ře­nými davy potom, co na fa­ce­book po­slala jednu stu­pidní fotku. (To byl její jediný hřích. V životě ne­u­dě­lala nic špat­ného, do­konce pra­co­vala pro lidi s pro­blémy učení, ale sta­čilo pět minut a davy se na ní slétly jako roz­zu­řený roj vos, aby po­trestaly její ba­nální pře­stu­pek, vý­hrůžky zná­sil­ně­ním a smrtí byly na denním po­řádku, ztra­tila práci a měsíce ne­vy­šla z domu. To všechno kvůli jed­nomu špat­nému vtipu. In­ten­zi­tou to skoro při­po­mí­nalo reakce na ka­ri­ka­turu Mo­ha­meda.)

Za pár měsíců po její fotce nebyly stopy. Vy­těs­nil je její blog, tumblr a pro­fily na so­ci­ál­ních sítích, které psali lidé z oné firmy. Každý pří­spě­vek a blo­gpost vždy od­sou­hla­sila, ale psal ho někdo jiný.

Jon se pak zmi­ňuje, že jí její ka­ma­rád(ka) řekl(a): „I hope it's still you. I want people to know how funny you are.“

Je a není. Je to ona, všechno co se tam píše je pravda, nejde o fab­ri­kaci, jsou to běžné ne­škodné mo­menty jejího života peč­livě vy­brané a pre­zen­to­vané v dobrém světle. Zá­ro­veň to ale píšou PR pro­fe­si­o­ná­lové, kteří vědí, co dělají.

Oka­mžitě mě na­padla možná zá­pletka pří­běhu: Člověk si najme někoho, aby mu psal blog. Fa­lešný život je mnohem za­jí­ma­vější než jeho sku­tečné dny. Fikce prolne jeho re­a­litu, přijme fik­tivní děj za svůj život a stane se jiným člo­vě­kem, je stvo­řen svým na­ja­tým spi­so­va­te­lem. Bylo by v tom něco la­hodně Bor­gesov­ského.

O pár strá­nek za sprá­vou re­pu­tace jsem na­ra­zil na zprávu o ha­vá­rii vlaku, při které ze­mřelo osm lidí. Jedna pa­sa­žérka se vy­no­řila z trosek a tweet­nula Thanks for de­rai­ling my train. Can I please get my violin back from the 2nd car of the train? Na so­ci­ál­ních sítích se hned vzed­mul dav s po­chod­němi a vi­dlemi a začal ji na­dá­vat a vy­hro­žo­vat. Po­cho­pi­telně. Když jsem to četl, chtěl jsem ji za­tles­kat. Ten řízný tweet byl kou­zelný – ab­so­lutní lhos­tej­nost ka­ta­strofě a hrůze, la­ko­nické kon­sta­to­vání ig­no­ru­jící si­tu­aci a ohro­žení života, ve kterém se na­chá­zela. To­ho­hle po­tře­bu­jeme mnohem víc – sto­ic­kého klidu tváří tvář ar­maged­donu.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz