k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Rakovina

21. 9. 2017 — k47

Nejsem velký pří­z­nivce body hororu. Ale přesto, když jsem četl o pa­ra­zi­tic­kých ra­ko­vi­nách, nemohl jsem od­trh­nout oči.

Do dneška jsem ne­vě­děl, že něco ta­ko­vého – ra­ko­vina, která se pře­náší z je­dince na je­dince – může exis­to­vat. Neděje se to za pomocí virí nebo bak­te­rií, ale přímým kon­tak­tem, kdy se klastr zhoub­ných buněk pře­nese z jed­noho těla na druhé a začne v něm bujet. Nádory jsou ge­ne­ticky na­vzá­jem iden­tické, ale od­lišné od buněk hos­ti­tele. To do­slova zna­mená, že mi na těle roste tkáň někoho jiného a zá­ro­veň jde o od­lišný ži­vo­čišný druh. Já jsem hos­ti­tel, sub­strát, Pe­t­riho miska pro agre­sivní transplan­to­vaný nádor. To je ne­u­vě­ři­telně od­pu­divá myš­lenka.

Před­stava ra­ko­viny jako takové působí ne­chutně, ale aspoň jde o moje vlastní buňky, které se nějak vymkly kon­t­role a začaly se bez ustání množit. Aspoň je to kus mě.

Na­štěstí nic ta­ko­vého jako pa­ra­zi­tická ra­ko­vina u lidí ne­e­xis­tuje. Trpí ji jen ně­která zví­řata jako psy, tasmán­ští čerti (ty může kom­pletně vy­hu­bit) nebo určití křečci, kde se pře­náší bod­nu­tím komára. To je na jednou stranu zlé, pro­tože taková ra­ko­vina za 20 let vy­hu­bila 80% po­pu­lace tasmán­ských čertů, ale na druhou stranu zase ne­hrozí, že bych dostal ra­ko­vinu po ob­zvláště silném podání ruky.

Jo a když o tom tak mluvím: Vzpo­mí­náte si, jak jsem o pár od­stavců víše psal o virem vy­vo­la­ných ra­ko­vi­nách? Tak ty exis­tují a po­sti­hují i lidi. Viry se množí tím, že im­plan­tují svou ge­ne­tic­kou in­for­maci do na­pa­de­ných buněk a tak je pře­pro­gra­mují, aby repli­ko­valy vir. A takto může vznik­nout ra­ko­vinná buňka a na­sta­ro­tvat bujení nádoru. Podle sta­tis­tik in­fekce do­konce způ­so­bují 17.8% lid­ských ra­ko­vin. Ale pro­tože jsou vy­vo­lané virem, dá se proti nim oč­ko­vat.

Kdo že to brojí proti oč­ko­vání svých dětí? Tak ať si užijí, kromě všech chorob, které jsme téměř vy­hla­dili, ještě nádor nebo dva.

Také jsem se dočetl, že imu­nitní systém hraje velkou roli v boji s nádory. Do té doby jsem měl za to, že jde o pa­to­lo­gický jev, který potom, co začne, je ne­zvratný, ale není tomu tak. Lidská imu­nita může za­sta­vit ně­které ra­ko­viny. Proto lidé s HIV/AIDS, kteří mají osla­be­nou imu­nitu, často umí­rají na ná­sledky ra­ko­viny.

Tohle čtení mě jednak při­ta­ho­valo mor­bidní zvě­da­vostí, ale také ve mě vy­vo­lalo stejný pocit, jaký jsem za­ží­val během kurzu první pomoci. Když můj ob­lí­bený doktor líčil všechno, co se člo­věku může stát, co to s ním udělá, jak ho to zabije a jak tomuto osudu pře­de­jít (krok číslo jedna: volat rych­lou), do­stá­val jsem pocit křeh­kosti. Jak můžeme být ještě naživu? Jak můžeme přežít, když exis­tuje tolik metod, které nás zhas­nou? Když vám někdo bude tvrdit, že bůh stvo­řil zemi pro lidi, tak mu řek­něte, že oči­vidně ne­vě­no­val příliš po­zor­nosti ri­zi­kům a bez­peč­nosti.

Jo a když na ve­čírku po­tkáte dok­tora, za žádnou cenu ho ne­o­pouš­tějte. Po pár drin­cích, ze sebe začne sypat ne­u­vě­ři­telné his­torky. Možná budou ne­chutné a mor­bidní, ale roz­hodně budou stát ta každou vte­řinu po­zor­nosti.


+1: Vzpo­mí­nám si, jak můj ob­lí­bený doktor vy­prá­věl o umělém oběhu a že v ně­kte­rých Praž­ských ne­moc­ni­cích do­ká­žou pa­ci­enta po zá­stavě srdce na­pích­nout na pří­stroje, které mu tělem po­há­nějí krev. Může tak sedět, bavit se sestřič­kami, za­tímco jeho srdce už ně­ja­kou dobu stojí.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz