k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Přetvářka

23. 3. 2017 — k47 (♪)

(Na­va­zuje na vče­rejší post o pa­si­vitě & úklidu)

Když jsem se díval na sitcom Not Going Out na­padlo mě napsat příběh o chla­pí­kovi, který si před těmi pár lidmi, se kte­rými se občas vídá, drží tvář spo­ko­je­ného a sta­bil­ního je­dince, ale uvnitř je mrtvý a chce křičet. Ví však že si nemůže žádný výlev do­vo­lit, pro­tože nikoho nezná dost dobře a nevěří mu, aby se před ním ote­vřel. Těch pár zná­mých duší se jen těžko dá ozna­čo­vat za přá­tele pro pár slov, které spolu pro­hodí. Všechny minulé in­ter­akce, kdy trochu od­ha­lil svojí vnitřní pus­tinu, ho jen na­u­čili, ji lépe skrý­vat. Jeho výlevy nikoho ne­za­jí­mají & sám se ne­snáší, když tím vyvolá reakci, pro­tože musí vy­pa­dat, jako že jen prahne po po­zor­nosti. Je v ne­ře­ši­telné si­tu­aci, je v jámě, kterou si vy­hra­bal sám pro sebe a neví jak se z ní dostat. Nemá nikoho na koho se ob­rá­tit. Pro­tože strá­vil roky o samotě, ne­do­káže si nikoho ta­ko­vého najít a když to zkusí, nikam to nevede a jen se potom ne­snáší, že se vůbec o něco po­ku­sil. Od­bor­nou pomoc ne­vy­hledá, pro­tože nemá dost se­be­vě­domí, aby čelil té před­stavě. Navíc všechno před­chá­ze­jící skryté volání o pomoc se se­tkalo se zleh­čo­vá­ním, proto si nevěří, že jeho pro­blémy jsou dost zá­važné. Proto se uchýlí k pře­tvářce a ničení sebe sama, které ukrývá před ostat­ními.

Křehké ba­lan­co­vání mezi vněj­šími lži a vnitřní pus­ti­nou, by mohlo být za­jí­mavé. Za za­vře­nými dveřmi se ničí, ale mezi lidmi se snaží vy­pa­dat zdravě a spo­ko­jeně.

O samotě každou noc hasí půl­li­t­rem ginu, jen aby mohl usnout, při­padá si, že je per­ma­nentně na hra­nici pa­nic­kého zá­chvatu a po setmění nemůže fun­go­vat bez BNZ, na před­lok­tích má čer­stvé jizvy, které mas­kuje dlou­hými rukávy, každé ráno vstane, vrazí si do lícní kosti ně­ko­lik ran dokud nevidí roz­ma­zaně, mod­řiny za­kryje lí­če­ním. Každá akce má svojí reakci, každý krok je ná­sle­do­ván úkro­kem zpět, jako morfin-subo­xon kombo v Mr. Ro­bo­tovi.

Ko­nečné zjiš­tění, že i lidé, které příliš nezná, o něj do­sta­nou strach a chtějí mu pomoct, může být horší než pomalá se­be­de­strukce, pro­tože to zna­mená, že pro­mar­nil X let života a že se utr­pení dalo vy­hnout, že uvěřil svým lžím o tom, že se to nemůže zlep­šit, uvěřil, že musí trpět a proto trpěl, za­tímco před sebou za­ví­ral dveře a kopal si hlubší jámu. Změna byla možná a nebylo zas tak slo­žité dostat pomoc.

Když si tohle uvě­domí a začne se lepšit, skočí.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz