Praha

Praha je krásné město. Ob­zvlášť to platí, když se člověk po­hy­buje kolem Hla­váku nebo horní po­lo­viny Vác­lav­ského ná­městí – to za deset minut potká víc po­div­ných in­di­vi­duí, než by myslel, že je možné potkat za celý život.

Touhle ob­lastí pro­lé­tá­vám ██████████, že jednu bez­ďačku s ší­le­nými vlasy po­zná­vám od po­hledu & jeden chlá­pek chtěl pat­náct korun (nebo jiný po­dobně malý ale spe­ci­fický obnos) na lístek (desti­nace se ne­u­stále měnila) to­li­krát, že když to zkusil na­po­sledy, jenom jsem se začal smát.

Včera to bylo po­div­nější než ob­vykle. To, že se na uli­cích dají běžně za­hléd­nout feťáci, není nic pře­kva­pi­vého: Pár­krát jsem se pro­hnal kolem so­ci­ální pra­cov­nice, která roz­dá­vala čisté jehly a po­zo­ro­val jsem lidi v oka­mžiku vpichu. Včera jsem seděl na ve­řej­ných zá­chod­cích a do ve­d­lejší ka­binky přišel někdo, kdo si oči­vidně začal píchat: gumové na­pí­nání škr­ti­dla, lupnutí víčka jed­no­rá­zové jehly, bla­žené ticho a ná­sledné zni­čení stop v zá­cho­dové míse. Feťák odešel a za oka­mžik se přihnal další (podle hlasu a tě­les­ných pro­jevů jiný) feťák, ob­sa­dil stej­nou ka­binku a he­ro­i­nový rituál se opa­ko­val. To bylo ne­če­kané. Kdy­bych chvíli počkal, třeba by přišel ještě jeden.

Po­zorný člověk v uli­cích narazí na všechno možné. Ne­dávno jsem prošel kolem dvou holek, které za bílého dne močili ve vy­schlé kašně na Kar­lově ná­městí. Kdyby to bylo po setmění, ne­di­vil bych se ničemu, byl by to jen další stří­pek ko­lo­ritu ší­lenců a bláznů, kteří, jak se zdá, tvoří ne­za­ne­dba­tel­nou část po­pu­lace města, ale za dne jsem musel lehce po­zved­nout jedno obočí.

Ve chví­lích, jako jsou tyto, bych chtěl mít nervy na to vy­táh­nout foťák a za­chy­tit sku­teč­ného ducha Prahy.