Praha

Praha je krásné město. Obzvlášť to platí, když se člověk pohybuje kolem Hlaváku nebo horní poloviny Václavského náměstí – to za deset minut potká víc podivných individuí, než by myslel, že je možné potkat za celý život.

Touhle oblastí prolétávám ██████████, že jednu bezďačku s šílenými vlasy poznávám od pohledu & jeden chlápek chtěl patnáct korun (nebo jiný podobně malý ale specifický obnos) na lístek (destinace se neustále měnila) tolikrát, že když to zkusil naposledy, jenom jsem se začal smát.

Včera to bylo podivnější než obvykle. To, že se na ulicích dají běžně zahlédnout feťáci, není nic překvapivého: Párkrát jsem se prohnal kolem sociální pracovnice, která rozdávala čisté jehly a pozoroval jsem lidi v okamžiku vpichu. Včera jsem seděl na veřejných záchodcích a do vedlejší kabinky přišel někdo, kdo si očividně začal píchat: gumové napínání škrtidla, lupnutí víčka jednorázové jehly, blažené ticho a následné zničení stop v záchodové míse. Feťák odešel a za okamžik se přihnal další (podle hlasu a tělesných projevů jiný) feťák, obsadil stejnou kabinku a heroinový rituál se opakoval. To bylo nečekané. Kdybych chvíli počkal, třeba by přišel ještě jeden.

Pozorný člověk v ulicích narazí na všechno možné. Nedávno jsem prošel kolem dvou holek, které za bílého dne močili ve vyschlé kašně na Karlově náměstí. Kdyby to bylo po setmění, nedivil bych se ničemu, byl by to jen další střípek koloritu šílenců a bláznů, kteří, jak se zdá, tvoří nezanedbatelnou část populace města, ale za dne jsem musel lehce pozvednout jedno obočí.

Ve chvílích, jako jsou tyto, bych chtěl mít nervy na to vytáhnout foťák a zachytit skutečného ducha Prahy.