k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Pomsta 2

15. 3. 2017 — k47 (♪)

Další příběh pomsty, který v hlavě nosím už ~8 let.

Hlavní pro­ta­go­nista se pro­budí a zjistí, že se vrátil deset nebo pat­náct let na­zpá­tek do doby a těla, kdy mu bylo dva­náct let. To je před­sta­veno stručně a bez hlub­šího vy­svět­lení v duchu Ka­f­kovy Pro­měny. Pro­ta­go­nista má vzpo­mínky, zna­losti a du­ševní stav mnohem star­šího člo­věka, jen je uvěz­něn v těle těsně na za­čátku pu­berty.

Když přejde na­prostá hrůza z toho, že se na­chází ve světě roku 1999, který už z větší části za­po­mněl, velice rychle mu dojde, že se musí vy­po­řá­dat s kluky, kteří ho v dět­ství – tedy teď – ši­ka­no­vali. Začne s velice me­to­dic­kou a krutou ope­rací pomsty. Pomalu, me­to­dicky a s klidem začne zjiš­ťo­vat jejich sla­biny. Je ledově klidný, pro­tože ví, že má nad nimi ab­so­lutní pře­vahu – nikoli fy­zic­kou, ale pře­vahu in­te­lektu a kr­ve­žíz­nivé od­hod­la­nosti, pro­tože ví, že to nej­horší z jejich strany přijde. Během ná­sle­du­jí­cích měsíců se ne­smírně kru­tými způ­soby po­stará o ně­ko­lik nej­vět­ších bu­dou­cích ná­sil­níků. Zů­sta­nou z nich trosky, kri­plové, ne­mo­houcí s po­ško­ze­ním mozku. Jeho metody jsou velice dobře na­plá­no­vané a ne­vy­bí­rané. Zjistí čas, kdy se jeden z jeho tyranů vrací na kole lesem, přes cestu ve výšce krku na­táhne strunu, když ho to sejme, při­běhne k němu s po­do­mácku po­sta­ve­ným ta­se­rem, vy­prázdní do něj jednu au­to­ba­te­rii, jeho bez­vládné tělo od­vleče do potoka a začne ho dusit, dost dlouho na to, aby na­stalo po­ško­zení mozku, ale ne aby ho zabil, pak mu pro­vrtá kolena vr­tač­kou a odejde. V po­dob­ném duchu se po­stará o zbý­va­jící tyrany. Při­praví plán a udeří s ab­so­lut­ním na­sa­ze­ním v duchu Kurtze z Apo­ka­ly­psy:

We need fewer men, and better. If they were com­mit­ted, this war could be won with a fourth of our pre­sent force.

Je rok 1999, bez in­ter­netu, bez mobilů a bez všu­dypří­tom­ných foťáků a proto se může po­hy­bo­vat ne­zpo­zo­ro­ván ve sle­pých skvr­nách. On však stále má masivní zna­losti, které na­čer­pal ze sítě v ná­sle­du­jí­cích pat­nácti letech, které nemá nikdo z jeho tyranů a které vy­u­žije k jejich li­kvi­daci bez toho, aby se stal po­de­zře­lým.

Hlavní dilema pro­ta­go­nisty bude v tom, že jeho ty­ra­nové mu ty nej­horší věci ještě ne­u­dě­lali. Ná­sle­du­jí­cích ně­ko­lik let se jejich šikana bude stup­ňo­vat, ale v době, do které se vrátil, ani zda­leka ne­do­sáhne vr­cholu.

Má tedy být lepší člověk a od­pus­tit jim, nebo využít pří­le­ži­tosti a pro­vést pre­ven­tivní útok? Na­ko­nec se roz­hodne pro útok, pro­tože od­puš­tění by dávalo smysl v době ze které se vrátil zpátky, když by on i jeho ty­ra­nové byli starší a měli by odstup a vní­mali by své hříchy, ale ne v roce 1999, pro­tože jestli on od­pustí a nic ne­u­dělá, oni nic ne­od­pustí.

Zá­ro­veň se ne­do­káže vy­po­řá­dat s mi­ze­jí­cím světem, který teď exis­tuje jen v jeho vzpo­mín­kách na bu­douc­nost. Zná lidi se kte­rými se poz­ději spřá­telí, ale pro ty teď nic ne­zna­mená. Neví jestli se má snažit jít ve svých sto­pách podle toho, jak si je pa­ma­tuje, nebo se snažit žít znovu, jinak a možná šťast­něji.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz