Poezie

Po­slou­chat poezii naživo je vždycky trochu na hovno. Nevím, čím to přesně je, ale skoro nikdy nejsem úplně spo­ko­jený. Možná za to může, že poe je velice krátká & když se autor do­stane k pointě, teprve chápu za­čá­tek. Tohle zpoz­dění je vždycky pří­tomné a má za ná­sle­dek, že nemůžu ocenit celou věc, ale jen pár za­jí­ma­vých obratů. Próza je v tomto ohledu lepší, ale nesmí být příliš dlouhá. Něco krat­šího s ex­plo­ziv­ním zá­vě­rem je ide­ální. (Taky pomáhá, když jsem tu věc už četl předem.)

Velkou roli hraje pre­zen­tace. Jde o čtení, jak je stejně dů­le­žité jako co, ale autor je autor, nemusí být nutně rozený per­for­mer (jsem si plně vědom hrůz vlast­ního před­nesu a těmto hrůzám nechci nikoho vy­sta­vit). Jediné, co ve mě za­ne­chalo sku­tečně dobrý dojem, bylo dří­vější před­sta­vení, které mělo od poezie napůl na­kro­čeno k rapu. Autor ze sebe tlačil verše pod tlakem, jako na­sraná hasič­ská hadice. Mělo to na­lé­ha­vost, in­ten­zitu & jednu te­ma­tic­kou rovinu, na kterou se po­slu­chač zka­lib­ro­val, po­hy­bo­val se s ní & užíval si to. Krátká poe vždycky zmizí příliš rychle.

Nej­větší odezvy mají po­cho­pi­telně nejméně vážné věci, nejmenší spo­lečný jme­no­va­tel na­vr­žený pro po­ba­vení pu­b­lika & oka­mžité za­po­me­nutí.

██████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████

Nechci pů­so­bit přespří­liš kri­ticky, jde spíš o myš­lení nahlas o pre­zen­taci. Mým ide­á­lem by byla in­ten­zita v duchu As­t­ro­nau­ta­li­sova The Dogs Are Always Faster. Když to nemá smysl křičet, tak to nemá smysl vůbec.

Večer poezie skon­čil, ██████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████

Vypadl jsem ven, do chlad­nou­cího srdce města. Střed centra se po setmění na straně blíž půl­noci změní na bi­zarní cirkus. Hluční ožra­lové na stag do, chaos lidí, kteří si cení mo­bi­lity & vzali své party na nohy do ulic. Ne­vzpo­mí­nám si, že bych přesně tuhle stránku sta­rých ka­pi­lár někdy viděl. Cen­t­rum centra je výběh pro tu­risty a vy­hý­bám se mu i za dne, co to jen jde.

Na pa­de­sáti me­t­rech mezi Malým ná­měs­tím a krajem orloje mě oslo­vilo pět nebo šest čer­no­chů, jeden z nich začal zostra: „Want some blow?“ Nechci tvoje zboží, chci ti jen hře­bí­ko­va­čem pro­stře­lit krční tepnu. S jiným jsem se ob­lou­kem začal bavit, abych zjis­til, co pro­dává, ale neměl jsem dost tr­pě­li­vosti, abych se do­pra­co­val k od­po­vě­dím.

Ne­pa­t­řil jsem do jeho kli­en­tely, on se za­jí­mal o tu­risty, kterým z kapes tečou eura, já bych v kapse vy­tá­čel 158, jen aby se něco dělo.

Chtělo by tam vy­ra­zit jen s ghetto fo­ťá­kem, bleskem a zpá­teč­ním líst­kem v botě (a v nej­lep­ším pří­padě i s hře­bí­ko­vací pis­tolí), při­pra­vený na nej­horší, za­chy­tit trochu at­mo­sféry noč­ního cir­kusu na staré dlažbě & s nej­větší prav­dě­po­dob­ností dostat před držku.