Poezie
Poslouchat poezii naživo je vždycky trochu na hovno. Nevím, čím to přesně je, ale skoro nikdy nejsem úplně spokojený. Možná za to může, že poe je velice krátká & když se autor dostane k pointě, teprve chápu začátek. Tohle zpozdění je vždycky přítomné a má za následek, že nemůžu ocenit celou věc, ale jen pár zajímavých obratů. Próza je v tomto ohledu lepší, ale nesmí být příliš dlouhá. Něco kratšího s explozivním závěrem je ideální. (Taky pomáhá, když jsem tu věc už četl předem.)
Velkou roli hraje prezentace. Jde o čtení, jak je stejně důležité jako co, ale autor je autor, nemusí být nutně rozený performer (jsem si plně vědom hrůz vlastního přednesu a těmto hrůzám nechci nikoho vystavit). Jediné, co ve mě zanechalo skutečně dobrý dojem, bylo dřívější představení, které mělo od poezie napůl nakročeno k rapu. Autor ze sebe tlačil verše pod tlakem, jako nasraná hasičská hadice. Mělo to naléhavost, intenzitu & jednu tematickou rovinu, na kterou se posluchač zkalibroval, pohyboval se s ní & užíval si to. Krátká poe vždycky zmizí příliš rychle.
Největší odezvy mají pochopitelně nejméně vážné věci, nejmenší společný jmenovatel navržený pro pobavení publika & okamžité zapomenutí.
█████ Nechci působit přespříliš kriticky, jde spíš o myšlení nahlas o prezentaci.
Mým ideálem by byla intenzita v duchu Astronautalisova The Dogs Are Always
Faster. Když to nemá smysl křičet, tak to nemá smysl vůbec. Večer poezie skončil, █████ Vypadl jsem ven, do chladnoucího srdce města. Střed centra se po setmění na
straně blíž půlnoci změní na bizarní cirkus. Hluční ožralové na stag do,
chaos lidí, kteří si cení mobility & vzali své party na nohy do ulic.
Nevzpomínám si, že bych přesně tuhle stránku starých kapilár někdy viděl.
Centrum centra je výběh pro turisty a vyhýbám se mu i za dne, co to jen jde. Na padesáti metrech mezi Malým náměstím a krajem orloje mě oslovilo pět nebo
šest černochů, jeden z nich začal zostra: „Want some blow?“ Nechci tvoje zboží,
chci ti jen hřebíkovačem prostřelit krční tepnu. S jiným jsem se obloukem začal
bavit, abych zjistil, co prodává, ale neměl jsem dost trpělivosti, abych se
dopracoval k odpovědím. Nepatřil jsem do jeho klientely, on se zajímal o turisty, kterým z kapes tečou
eura, já bych v kapse vytáčel 158, jen aby se něco dělo. Chtělo by tam vyrazit jen s ghetto foťákem, bleskem a zpátečním lístkem v botě
(a v nejlepším případě i s hřebíkovací pistolí), připravený na nejhorší, zachytit
trochu atmosféry nočního cirkusu na staré dlažbě & s největší pravděpodobností
dostat před držku.