Pavouci

Už dlouho jsem chtěl udělat nějaké makro-fotky pavouků, ale nikdy jsem nenarazil na Křižáky samolibě čekající uprostřed svých ornamentálních pastí. Místo toho se to všude hemžilo těmi hnusnými černými pavouky, kteří tkají šedé koberce sítí & čekají zalezlí v díře nočních můr jako nějaké miniaturní Oduly. Stejně tak jsem už dlouho-dlouho-dlouho chtěl udělat jiné životně důležité věci, ale nikdy na to nebyly podmínky nebo odvaha.

Ale dneska (tedy vlastně už včera) byl jeden z těch dnů, kdy jsem si připadal naprosto fantasticky – měl jsem docela jasnou představu, o čem píše můj hypomanický přítel – tak proč se neprohnat nocí na vysoké vlně & ráno se pak uvidí, jestli najdu nějaké pavouky. Ve sluchátkách mi v nekonečné smyčce hrálo tohle + tohle & od půlnoci to šlo jenom nahoru, hlasitost i energie.

Kdysi dávno, už je to něco přes rok, jsem byl na jedné party, která měla stejně neúprosnou trajektorii, nahoru, nahoru, nahoru, žádné zastavení, žádné zpomalení, šílenství jen stoupalo s hlasitostí hudby. Podle téhle extravaganzy jsem pak napsal povídku Katedrála – 25k slov a 65% z nich je záznamem oné party. Zatím není online, ale pár lidí ji už četlo & ano, je to podle skutečných událostí (do určité míry).

Je to zvláštní pocit, svítá, čistá hlava bez chemické kontaminace & necítím žádnou únavu. Proč nevyřídit některé z těch životné důležitých věcí, nepředběhnout den manickým sprintem než se stačí ozvat první těžká víčka únavy & vyhledat společnost arachnidů?