k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Pasivita

22. 3. 2017 — k47 (♪)

V po­slední době mě láká psát prózu o životě v ex­trémní samotě.

Právě od­ci­zení a samota mi při­padá jako téma, které si říká o zpra­co­vání. Myslím si, že vět­šina lidí ne­po­znala ob­rov­skou samotu. Ne­ří­kám, že občas si ne­při­pa­dáme sami a od­říz­nutí od tepu světa, ale vět­šina po­pu­lace aspoň nějak spo­le­čen­sky fun­guje.

Samota pro někoho může být, když si s někým od srdce ne­pro­mluví jeden den, pro jiného, když jediné slovo, které řekl nahlas za po­slední dva měsíce byl pozdrav pro­da­vačky ve ve­čerce, ale kromě toho nijak jinak ne­ko­mu­ni­ko­val s nikým jiným.

Chtěl bych psát o tom druhém druhu samoty, o kos­mické prázd­notě. Ale to by nebyla příliš velká zábava, pro­tože by se nikdy nic ne­stalo. Den za dnem, měsíc za mě­sí­cem, rok za rokem vůbec nic, jen ne­ko­nečná samota, se­be­ne­ná­vist a možná mi­xo­vané se se­be­ne­ná­vistí, myš­len­kami na se­be­vraždu, se­be­po­ško­zo­vá­ním, al­ko­ho­lis­mem a zne­u­ží­vá­ním BZD.

Při­nej­lep­ším by to mohlo vést k de­pre­sivní spi­rále ve stylu Pa­ra­zita. Ten ale je sne­si­telný jen proto, že je tvořen dvěma fik­tiv­ními lin­kami, které se po­stupně slé­vají v jednu. Není to syrový popis samoty a pocitu zby­teč­nosti. Jde o fan­ta­zii, která se tématu věnuje sym­bo­licky.

Zatím nevím, jak se s tím poprat & tak si musím vy­sta­čit s es­ka­pis­tic­kými fan­ta­zi­emi o pár lidech, kteří uni­kají před ži­vo­tem ne­u­stá­lými excesy. V takové si­tu­aci je jako proxy samoty po­u­žita pa­si­vita.

Po­stavy, které pra­vi­delně recykluji (AK, P, R), skoro nikdy nic ne­u­dě­lají ze své vlastní vůle, nejsou ak­tivní, jen re­a­gují, jen jdou s prou­dem, jsou zcela bez ini­ci­a­tivy, pro­tože nemají sílu & ani nevěří, že to má nějaký smysl. Všechno co dělají, je jen vtip, exces, pře­hnaná reakce, vždycky za­chá­zejí tak daleko, že se to nedá brát vážně – to je jejich obranná reakce. Vět­šina jejich ak­ti­vity je pod vlivem, když ztratí zá­brany a při­jmou ab­sur­ditu jako jediný vůdčí prin­cip.

Nemají žádný plán, žádné kroky vpřed, žádný pro­gress, ne­dě­lají nic, co by mělo nějaké trvalé dů­sledky, co by vedlo k na­vá­zání nových přá­tel­ství, vztahů nebo jiného po­stupu. Všechno je jen mlha. Tohle je ka­ta­ly­zá­tor Lhářů. AK si uvě­domí, že se za po­sled­ních deset let nic ne­změ­nilo a oni jsou stále na stej­ném místě, stále ve třech, stále spolu sami.

Dobře to vy­sti­huje Time od Pink Floyd:

And then one day you find ten years have got behind you
No one told you when to run, you missed the star­ting gun

Pa­si­vita je hlavní prin­cip podle kte­rého určuji, jak kdo z nich bude jednat. AK je ze všech nej­pa­siv­nější, téměř nikdy se nebaví s nikým mimo semknu­tou tro­jici/šes­tici, pokud se to nějak netýká P. P je o něco málo ote­vře­nější, ale on je v hloubi duše troll, který rád bodá do vosího hnízda. R vypadá jako nej­více ex­tro­vertní a spo­le­čen­ská, ale ona je hnaná téměř vý­hradně touhu si z někoho vy­stře­lit, někoho na­štvat & bavit se na cizí účet. Vždycky ji v hlavě zní: „Bude sranda, když udělám X.“ A někdy to vede dál, než za­mýš­lela.

Re­vol­ver a NKP je posílá na ne­bez­pečná zadání, oni jen sou­hlasí. Ve­čí­rek v Ka­tedrále na­star­to­val pla­vo­vlasý che­ru­bín Gab­riel, nikoli AK/P/R. V Nikde nikdo byl AK do­slova lout­kou na dálku ve­de­nou jedním z Uprch­líků z CC. AK dělal jen to, co mu Uprch­lík na­šep­tal do ucha & jeho jediné roz­hod­nutí bylo po­kra­čo­vat dál ne­hledě na riziko.

Nijak zvlášť je nebaví, co se kolem nich děje a nikdy si ničeho ne­u­ží­vají. Všechno jsou to jen zá­platy, jen berle, které jim umož­ňují se pla­ho­čit dál. Nic jako mo­ti­vace nebo touha ne­e­xis­tuje, jen ne­ko­nečná prázd­nota pa­si­vity.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz