Pasivita

V poslední době mě láká psát prózu o životě v extrémní samotě.

Právě odcizení a samota mi připadá jako téma, které si říká o zpracování. Myslím si, že většina lidí nepoznala obrovskou samotu. Neříkám, že občas si nepřipadáme sami a odříznutí od tepu světa, ale většina populace aspoň nějak společensky funguje.

Samota pro někoho může být, když si s někým od srdce nepromluví jeden den, pro jiného, když jediné slovo, které řekl nahlas za poslední dva měsíce byl pozdrav prodavačky ve večerce, ale kromě toho nijak jinak nekomunikoval s nikým jiným.

Chtěl bych psát o tom druhém druhu samoty, o kosmické prázdnotě. Ale to by nebyla příliš velká zábava, protože by se nikdy nic nestalo. Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem vůbec nic, jen nekonečná samota, sebenenávist a možná mixované se sebenenávistí, myšlenkami na sebevraždu, sebepoškozováním, alkoholismem a zneužíváním BZD.

Přinejlepším by to mohlo vést k depresivní spirále ve stylu Parazita. Ten ale je snesitelný jen proto, že je tvořen dvěma fiktivními linkami, které se postupně slévají v jednu. Není to syrový popis samoty a pocitu zbytečnosti. Jde o fantazii, která se tématu věnuje symbolicky.

Zatím nevím, jak se s tím poprat & tak si musím vystačit s eskapistickými fantaziemi o pár lidech, kteří unikají před životem neustálými excesy. V takové situaci je jako proxy samoty použita pasivita.

Postavy, které pravidelně recykluji (AK, P, R), skoro nikdy nic neudělají ze své vlastní vůle, nejsou aktivní, jen reagují, jen jdou s proudem, jsou zcela bez iniciativy, protože nemají sílu & ani nevěří, že to má nějaký smysl. Všechno co dělají, je jen vtip, exces, přehnaná reakce, vždycky zacházejí tak daleko, že se to nedá brát vážně – to je jejich obranná reakce. Většina jejich aktivity je pod vlivem, když ztratí zábrany a přijmou absurditu jako jediný vůdčí princip.

Nemají žádný plán, žádné kroky vpřed, žádný progress, nedělají nic, co by mělo nějaké trvalé důsledky, co by vedlo k navázání nových přátelství, vztahů nebo jiného postupu. Všechno je jen mlha. Tohle je katalyzátor Lhářů. AK si uvědomí, že se za posledních deset let nic nezměnilo a oni jsou stále na stejném místě, stále ve třech, stále spolu sami.

Dobře to vystihuje Time od Pink Floyd:

And then one day you find ten years have got behind you
No one told you when to run, you missed the starting gun

Pasivita je hlavní princip podle kterého určuji, jak kdo z nich bude jednat. AK je ze všech nejpasivnější, téměř nikdy se nebaví s nikým mimo semknutou trojici/šestici, pokud se to nějak netýká P. P je o něco málo otevřenější, ale on je v hloubi duše troll, který rád bodá do vosího hnízda. R vypadá jako nejvíce extrovertní a společenská, ale ona je hnaná téměř výhradně touhu si z někoho vystřelit, někoho naštvat & bavit se na cizí účet. Vždycky ji v hlavě zní: „Bude sranda, když udělám X.“ A někdy to vede dál, než zamýšlela.

Revolver a NKP je posílá na nebezpečná zadání, oni jen souhlasí. Večírek v Katedrále nastartoval plavovlasý cherubín Gabriel, nikoli AK/P/R. V Nikde nikdo byl AK doslova loutkou na dálku vedenou jedním z Uprchlíků z CC. AK dělal jen to, co mu Uprchlík našeptal do ucha & jeho jediné rozhodnutí bylo pokračovat dál nehledě na riziko.

Nijak zvlášť je nebaví, co se kolem nich děje a nikdy si ničeho neužívají. Všechno jsou to jen záplaty, jen berle, které jim umožňují se plahočit dál. Nic jako motivace nebo touha neexistuje, jen nekonečná prázdnota pasivity.