Otevřené domy

Neděle, nic lepšího na práci, nic co by jen vzdáleně připomínalo ████████████████████, jako každé ráno zkontrolovat, co se ten děje, Open House Praha, proč ne?

Nebylo to zlé, na nohách v Pze, v kapse načmáraných pár adres, hnát se z místa na místo, kde ten den otevřeli dveře pro širokou veřejnost toužící poznat zapovězené město, které se nachází v tepnách toho veřejného.

Podíval jsem se do vládního salonku na Hlavním Nádraží, komentovaný průvod byl v plném proudu, zapadl jsem do něj jako sekera do živého masa. Průvodce v saku českých drah, stál pod klenutými stropy uprostřed místnosti, která vypadala jako z jiného světa a jiného času a ne z Hlavního Nádraží, které je známé hlavně svojí špínou a bezdomovci – zdobená, opulentní & nepřístupná. Jen pro vážené návštěvy nebo za cash.

Další zastávkou bylo druhé nádraží (tedy časově to první), Masarykovo, situace se opakovala: malý krásný salonek zastrčený do hnusné budovy, vybudovaný v počátcích železnice v devatenáctém století. Nebyl tolik opulentní & jako z jiného světa, byla to je nečekaná oáza starosvětského luxusu obložená vyřezávaným dřevem a koženými křesly, přesto kontrastoval o něco víc.

Hlavní nádraží není zas tak ošklivé, je strohé a funkční, překvapivě největší jizvou je stará budova, která je z velké části v dezolátním stavu. Naproti tomu Masaryčka je úplně jiná písnička, všechno tam (kromě střechy s průhledy) je hnusné jako hřích. Všechno je bez výjimky pokryté prachem, prasklinami, špínou, jde o nejčistší obraz plíživého rozkladu & je to krásné. Když jsem tudy pochodoval, skoro se mi chtělo křičet jako v jednom Monty Pythonovském skeči: „This is good! This is real!“ V kontrastu s tím oáza klidu vypadá jako zjevení.

Byl jsem na dalších místech, Lucerna mezi nimi, postavená rodinou Havlů, místo velkého sálu původně měl být hokejový stadion. Tam také byla malá nepřístupná tajemství. Otevřeli se nám dveře soukromého klubu, kde se rodina Havlů scházela s přáteli. Šlo o podlouhlou místnost v podzemí napěchovanou stolky, křesly, krb nesměl chybět, fotky na stěnách, plná knihovna, nepřístupná zóna vystavěná v puklině zástavby.

Je to zajímavé, poznat pár soukromých bublin, které jsou všem na očích, jsou tam, ale přesto všem zapovězené. Působí to jako zárodky nějakého paralelního města, které je skryté v kostře Phy.