k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Otevřené domy

15. 5. 2017 — k47 (♪)

Neděle, nic lep­šího na práci, nic co by jen vzdá­leně při­po­mí­nalo ████████████████████, jako každé ráno zkon­t­ro­lo­vat, co se ten děje, Open House Praha, proč ne?

Nebylo to zlé, na nohách v Pze, v kapse na­čmá­ra­ných pár adres, hnát se z místa na místo, kde ten den ote­vřeli dveře pro ši­ro­kou ve­řej­nost tou­žící poznat za­po­vě­zené město, které se na­chází v tep­nách toho ve­řej­ného.

Po­dí­val jsem se do vlád­ního sa­lonku na Hlav­ním Ná­draží, ko­men­to­vaný průvod byl v plném proudu, zapadl jsem do něj jako sekera do živého masa. Prů­vodce v saku čes­kých drah, stál pod kle­nu­tými stropy upro­střed míst­nosti která vy­pa­dala jako z jiného světa a jiného času a ne z Hlav­ního Ná­draží, které je známé hlavně svojí špínou a bez­do­movci – zdo­bená, opu­lentní & ne­pří­stupná. Jen pro vážené ná­vštěvy nebo za cash.

Další za­stáv­kou bylo druhé ná­draží (tedy časově to první), Ma­sa­ry­kovo, si­tu­ace se opa­ko­vala: malý krásný sa­lo­nek za­str­čený do hnusné budovy, vy­bu­do­vaný v po­čát­cích že­lez­nice v de­va­te­nác­tém sto­letí. Nebyl tolik opu­lentní & jako z jiného světa, byla to je ne­če­kaná oáza sta­ro­svět­ského luxusu ob­lo­žená vy­ře­zá­va­ným dřevem a ko­že­nými křesly, přesto kon­tras­to­val o něco víc.

Hlavní ná­draží není zas tak oš­k­livé, je strohé a funkční, pře­kva­pivě nej­větší jizvou je stará budova, která je z velké části v dez­o­lát­ním stavu. Na­proti tomu Ma­sa­ryčka je úplně jiná pís­nička, všechno tam (kromě stře­chy s prů­hledy) je hnusné jako hřích. Všechno je bez vý­jimky po­kryté pra­chem, praskli­nami, špínou, jde o nej­čistší obraz plí­ži­vého roz­kladu & je to krásné. Když jsem tudy po­cho­do­val, skoro se mi chtělo křičet jako v jednom Monty Py­tho­nov­ském skeči: „This is good! This is real!“ V kon­trastu s tím oáza klidu vypadá jako zje­vení.

Byl jsem na dal­ších mís­tech, Lu­cerna mezi nimi, po­sta­vená ro­di­nou Havlů, místo vel­kého sálu pů­vodně měl být ho­ke­jový sta­dion. Tam také byla malá ne­pří­stupná ta­jem­ství. Ote­vřeli se nám dveře sou­kro­mého klubu, kde se rodina Havlů schá­zela s přá­teli. Šlo o podlouhlou míst­nost v pod­zemí na­pě­cho­va­nou stolky, křesly, krb nesměl chybět, fotky na stě­nách, plná knihovna, ne­pří­stupná zóna vy­sta­věná v puklině zá­stavby.

Je to za­jí­mavé, poznat pár sou­kro­mých bublin, které jsou všem na očích, jsou tam, ale přesto všem za­po­vě­zené. Působí to jako zá­rodky ně­ja­kého pa­ra­lel­ního města, které je skryté v kostře Phy.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz