Ohňostroj

Žiju v tiché části světa, kde se skoro nikdy nic nestane, noci jsou temné a tiché. Když se nad tím zamyslím, je to zvláštní, celou noc mám otevřená okna a dveře na balkón, abych vyhnal vedro a nadechl se chladného nočního vzduchu, a celou dobu neslyším vůbec nic, žádná auta, žádné hlasy, žádné kroky na dlažbě pod mihotavými lampami, nic. Jen občas se vzduchem nese osamělé štěkání psů kdesi v dálce.

Jen velice zřídka se něco stane, jako třeba ohňostroj odpálený o několik zahrad dál.

Když paralytický noční klid celou věčnost nic nenarušilo, tak proč nepřetrhnout nit příměří explozemi trhavin, žejo?

Jakmile kanonáda skončila a potlesk a jásání oslavujících dozněl, uslyšel jsem hlas: „Sousedi, jako máte to pěkný, ale měli jste to nejdřív nahlásit.“ Nedej bože, aby se v téhle končině něco stalo. Tohle je vesnická logika, tak těsně naladěná na vlnu nekonečné nehybnosti, že když se jednou za sto let přihodí něco nečekaného, musí se to zastavit. Nikdo nemůže nenadálý jev pouze tolerovat s vědomím toho, že je to výjimka, která se nebude opakovat, jen singulární rozvíření stojatých vod, než se zase ustálí na dlouhé týdny nebo měsíce.

Nesnáším tuhle díru.