Oheň
Vzpomínám si, jak jsem někde četl, že lidé, kteří mají rádi pálivé věci, v průměru více riskují & tudíž jsou jejich životy (nejspíš) o něco zajímavější, než životy těch, kteří kapsaicinu – chemické látce, která stojí za pálivým pocitem – neholdují.
Pálivé jídlo mám rád. Bohužel to nemá žádný efekt na tendence riskovat nebo kvantitu vzrušení v běžných dnech. Korelace & kauzalita, znáte to. Preferuji, co nejpálivější věci, které jsou tak intenzivní, že po požití pochybuji o rozhodnutích, které mě dovedly do toho okmažiku. A pak pochybuji ještě jednou ve chvílích, kdy mě Habanero papričky opouštějí. Bolest je dobrá, protože dává vědět, že ještě žiju & ještě dokážu cítit. Dvojnásobnou dávka za cenu jedné, to se vyplatí. Jenom je blbé, když mě bolest břicha probudí ze spánku & musím okamžitě & jen napůl při vědomí vyřídit urgentní biologické problémy. Ale kromě téhle maličkosti si není na co stěžovat.
Vedle CR je pizzerie, kde si každý může na svůj plátek přidat extra oheň. V rohu mají misky sušených/drcených papriček & každý si může vzít, kolik si myslí, že snese. Když jdu kolem, dám si jeden kousek & přidám tolik ohně, kolik se na něj jen vejde. Pak se potácím městem se suchou pálivou bolestí v ústech, která se nedá ničím uhasit (nejlépe funguje Jar, ale ten se prý nedoporučuje kloktat).
Jedou mi vítr sfoukl horu prachu drcených papriček do očí & vedlo ke vzniku 12 kladiv, podle fiktivního jména skutečné čínské „restaurace“, které poskytlo útočiště, zásobu levného piva & vodu na vymytí aspoň nějakého magmatického prachu z očí. Skutečných 12 kladiv před nějakou dobou zavřeli, ale fiktivní podoba přežila v doomsday party.
Když je i tohle málo & život se zdá příliš nudný nebo beznadějný, vždycky
existuje pepřový sprej. Jakmile je ten uveden na scénu, všechno najednou začne
být mnohem více vzrušující. █████ Na pepřovém spreji mi vadí jen jeho chuť – je příliš technická & průmyslová,
nedá se příliš dobře začlenit do jídla. Mnohem dřív, než člověka nakopne
kapsaicin, ho odradí pachuť vyjetého motorového oleje.