k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Noční smyčka

19. 9. 2017 — k47 (♪)

Někdy, když chci ne­ru­šeně pře­mýš­let nebo v klidu psát, na­sednu do vlaku a nechám se jím bez cíle unášet.

už usnul

Ob­vykle taková cesta vy­tvoří smyčku – vy­ra­zím z bodu X, jedu tak daleko, jak je třeba a pak se otočím na cestu zpátky, vět­ši­nou pří­měst­skými vlaky, které jezdí často a nikdy ne­mu­sím čekat příliš dlouho. Nej­poz­dější smyčka vede na Hlavní. Vy­ra­zím už za tmy, z po­tem­nělé pus­tiny ves­nice, která spí prázd­ným še­di­vým tichem. Jak se blíží zima a noc se na kraj snáší stále dřív a dřív, ves­nice odumírá ve stále čas­nější hodinu. Za­hrádky před hos­po­dami jsou prázdné, asfalt tichý a pou­liční lampy ne­hlučně předou.

A pak jedu, v hyp­no­tic­kém šumu po­lo­prázd­ných vlaků, které se roz­jíž­dějí s heb­kostí sa­me­to­vých ko­či­čích tlapek, a nejsem si úplně jistý, jestli se po­hy­buje vlak nebo svět kolem něj. Není kam spě­chat, není kam se hnát, můžu si dát na čas, všechno je na­plá­no­vané, pře­stupy, za­stávky, vý­stupy. Rytmus mě uvede do tranzu a myš­lenky se mi začnou pře­va­lo­vat v hlavě jako tlustí červi v mršině. Možná cestou něco napíšu, možná tenhle od­sta­vec vznikl, když se za okny vlaku míhaly obrysy roz­ma­za­ného města. Možná.

A pak přijde Hlavní ná­draží, vy­stou­pit, do­pl­nit zásoby a čekat na snový trans­port zpět. To už je hlu­boká noc. Město má v těch chví­lích zvláštní nádech. Není živé, ani mrtvé, nebije mu srdce rych­lým tempem dne, ani zbě­si­lým rytmem noci, party a ve­čírků. Je příliš brzo na opilce a příliš pozdě na slušné lidi vra­ce­jící se z práce. Je to oka­mžik zvlášt­ního bez­časí, kdy člověk potká jen ná­mě­síčné exis­tence uvěz­něné mezi mle­címu koly času, míhají se v pe­ri­fer­ním vidění, navždy pro­kletí blou­mat na ná­běžné hraně noci, ne­u­pra­vení, za­mra­čení, ospalí, ml­čen­liví, stojí ve fron­tách su­per­mar­ketů, míhají se u kas, mizí za ohybem es­ka­lá­torů, jsou všude, ale nikdy jich není moc, nikdy ne­tvoří velkou spo­le­čen­skou sílu, nikdo neslyší jejich hlasy, jsou jen za­schlým zbyt­kem kávy v šálku lid­stva.

Kam jdou a co chtějí? Po čem touží? Co je nutí po­kra­čo­vat dál? Mají nějaké touhy nebo jim zů­stala jen ne­ko­nečná le­tar­gie kraje noci. Nevím, nikdy se jich ne­ze­ptám, nechám je zmizet, za­tímco mě zalévá sonder, ten ma­gický pocit, že svět je velký a plný fan­tas­tic­kých pří­běhů, touhy a smutku, o kte­rých se nikdy nic ne­do­zvím a můžu o nich jen snít. Ani na to nemám čas, blíží se odjezd po­sled­ního spoje z Pří­zrač­ných Zemí.

Na­sednu a mizím pryč. Právě včas, než se celé město začne po­tá­pět do vod ší­len­ství a začne se trhat na kusy.

Možná jsem za tu dobu něco napsal, možná jsem ne­na­psal ani řádku. Ale možná, jenom možná, jsem napsal úplně všechno.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz