Nekoncert & nestand-up
Včera jsem plánoval jít na koncert Jambinai – korejské post-rockové bandy, která je netradiční svým výběrem nástrojů. Moc jsem ji neznal, ale to málo, co jsem slyšel, stačilo. Ale pak jsem na netu našel, že se někde koná vystoupení českých stand-up komiků. Na žádném českém stand-upu jsem ještě nebyl (na rozdíl od toho britského), tak proč ne. V cílové lokalitě čekalo překvapení: Nic. Tedy něco. Jeden kluk stál před zavřeným vchodem – zmatený, nejistý & snažil se dostat dovnitř. Neúspěšně. Vypadalo to, že se nic nekonalo & na internetu byly jen dezinformace a fake news.
„Tady se má konat něco…“ řekl, když jsem se dostal do jeho pozice.
Odpověděl jsem něco neurčitého ve stylu jako: „Jo to má…“
Chvíli jsme tam postávali, vyměnili si pohledy, nic. Co to má znamenat? Očividně nás tam nechtěli. Nás nebo kohokoli jiného.
To bylo shodou náhod nejspíš poprvé, co jsem s někým sdílel zájem o stand-up (smutné & patetické, ale nezáleží na tom, protože tenhle blog stejně nikdo nečte).
Rozešli jsme se po vlastních zmatených osách.
Ale já měl plán B – ten koncert, ale jak jsem uháněl přes centrum města, začínala mi docházet energie a nadšení.
Předtím jsem si v pizzerii vedle Chapeau Rouge dal pizzu s extra velkou dávkou
pálivých papriček, hrábnul jsem do misky se sušenými papričkami na zasypal jimi
mastnou pizzu. Musel jsem to zapít jedním pivem & pak ještě dalším, jen abych
neshořel. Bolest přetrvala. Byl jsem z toho v divném stavu – zmatený,
vyšinutý, nesvůj & v kapsaicinovém tranzu (mohl v tom hrát roli ještě jeden
fakt, který z důvodů █████ Místo koncertu jsem si sedl nahoru na Hlavák, do jednoho místa, kde není zima a je tam dokonalý klid (jen občas tam feťáci vaří heroin, ale to jen velice
zřídka) a začal psát tyhle věty podivného neúspěchu & další věci. A tam se mě
pochopitelně nějaký turista zeptal, kde je ulice XYZ a pochopitelně jsem
to z hlavy & bez internetu nedal. Napadlo mě, že by bylo fajn udělat maraton britského stand-pu. Třeba Eddieho
Izzarda nebo Billa Baileyho.