Netančím

Myslím, že jsem nikdy ne­po­hy­bo­val tělem do rytmu v pří­tom­nosti jiné osoby, roz­hodně ne k její/jeho potěše. Je to jako kdy­bych neměl vlastní tělo pod kon­t­ro­lou, tenhle boj je pro­hraný & už jsem se pře­stal snažit.

Dívat se na lidi, jak tančí, je něco jako sle­do­vat sci-fi, lidé v létají kos­mic­kých lodích & pro­chá­zejí se po po­vrchu ne­zná­mých planet, ale ne­do­kážu si před­sta­vit, jak se to mohlo týkat mě, je to jiný svět pro jiné.

V tomhle duchu jsem se letos (stejně jako loni) při­to­čil k akci Tanec v metru. Pointa celé ope­race je v tom, že se tančí… v metru.

Hlavní stan byl jako ob­vykle na Hlav­ním ná­draží, bylo tam nejvíc místa & nejvíc lidí, o pohyb se (tedy aspoň v době, kdy jsem to našel) sta­rali lidé z B Ori­gi­nal, hip hop, bre­akdance, stree­t­dance. Další sta­no­viště byly roz­trou­šené v síti stanic metra. Pro­le­těl jsem Flo­renc, který žil nějaký kla­sič­těj­ším & dů­stoj­něj­ším tancem a Můstek, kde tan­čily páry a zjevně si to uží­valy.

Tam mě to proštilo jako lavina ko­vad­lin – tihle lidé se baví, po­tě­šení čer­pají skrz svá těla. Ta myš­lenka byla tak cizí a ne­při­ro­zená, jak to jen bylo možné. Já tam po­stá­val jako cizí po­zo­ro­va­tel, skoro bez těla, sám v davu ██████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████ buy the ticket, take the ride.

+1: Jak je patrné z ne­za­os­tře­ných fotek, tak sta­řičká Mi­nolta 50mm f/1.7 ostří mnohem rych­leji než nový Sony 50mm f/1.8. FFS.