Když pro něco nemáme slovo, neznamená, že to neexistuje

Na 4chanu, nejčastěji na starém /b/, /r9k/, /d/ a dalších NSFW boardech se občas objeví anon s otázkou „Mám rád futanari porno. Znamená to, že jsem gay?“ nebo s tvrzením „Mám rád futanari porno, ale nejsem gay.“ Ostatní anon, jako vždycky v bezhlavé opozici, odpoví něco ve smyslu že má špatné zprávy, protože penis = homosexualita, to je přece jasné, další prosím.

Těžko říct, jestli to tazatel myslel upřímně, jako vtip nebo tím chtěl naštvat místní osazenstvo, protože věděl, že jim to načechrá peří. Vzhledem k tomu, že jsem to během let zaznamenal víc než jednou, jde o variantu číslo dvě nebo tři. A když vezmu v potaz, že to bylo na 4chanu, je jasné, že to byl pokus o číslo tři.

Nicméně, před pár dny—ve spojitosti s nějakým gender identity clusterfuckem, o které není na soc-netech nouze—se mi prohnalo hlavou, že termíny jako heterosexualita, homosexualita a další, vznikly pro popis skutečnosti. Realita byla první, termíny přišly po ní, logicky. Snažit se vší silou sebe nebo ostatní napasovat do těchto definic nedává žádný smysl, je to přesně naopak, než jak by to mělo být, termíny samy o sobě nemají žádnou moc.

Kdybych zašel do teritoria šílenství, dalo by se uvažovat o tom, že část diskriminace a předsudků je způsobena sémantickou mezerou. Ale jak říkám, to je příliš divoká teze i na tyhle končiny.

Já jsem X, ty jsi Y, může spíš než cokoli jiného vyjadřovat touhu něčím být, zapadnout do určitého mustru, který v hlavě člověka, který to vyřkl, vyjadřuje systém hodnot. X je lepší než Y a to je preferováno před Z.

Ale jak říkám slova jsou bezvýznamná, jsou jen abstrakcí nad skutečností, kterou používáme, abychom sdělili její hrubé obrysy. Nuanace života není možné shrnout do jednoho tweetu nebo je zredukovat na preferovaná osobní zájmena a pár hesel a hashtagů v kolonce o mně. Slova jsou téměř zcela bezvýznamná, jsou jen přítěží, pouhým způsobem jak vytvořit kmenové aliance a demarkovat spojence od nepřátel. Takové shrnutí na online profilu by se dalo považovat, ne za to, co člověk je, ale co chce, aby o něm ostatní věděli.

Tenhle post jsem chtěl původně otevřít anekdotou o comming outu jednoho člověka, o kterém se téměř jistě ví, že je gay, ale on sám to ještě lidem lokální kliky neprozradil. Ale pak mi došlo, že bych o tom neměl psát, protože by si to nějakou náhodou mohl přečíst a to by narušilo ekvilibrium, že ostatní vědí víc, než je on sám ochoten sdílet.

Měl jsem zato, že v přátelském kolektivu by comming out byl jednoduchý, nic by to nezměnilo, možná jen povahu vtipů. Ale teď si představte, že byste své největší tajemství, které si z různých důvodů necháváte jen pro sebe, prozradili svému okolí. Když to není jen abstraktní situace, ale něco konkrétního, co se dotýká i vás osobně, je to o něco složitější.