k47.cz
koronavirus výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Nehostinný kosmos

24. 12. 2017 — k47 (♪)

Chtěl jsem napsat něco dal­šího o Star Wars, ale pro­spal jsem celý den & mozek mi pořád ne­fun­guje do­sta­tečně dobře na to, abych ko­he­rentně vy­já­d­řil všechno, co jsem chtěl vy­já­d­řit. Při­padá mi měkký a po­rézní jako mokrá houba, roz­hodně ne jako orgán schopný lo­gic­kého uva­žo­vání a kon­cen­t­race.

V ale kosmu zů­stanu.

Nejdě­si­vější sny, které mívám, jsou ty, v nichž si uvě­do­mím ne­změr­nou prázd­notu kosmu. Ob­vykle se dívám na vesmír, hvězdy a ne­ko­neč­nou čer­notu jakoby zvenčí a mám pocit, že nemůžu utéct.

Ces­to­vání mezi hvězdami, aspoň tak po­ho­dlné jako v space ope­rách, nikdy nebude možné. Kvůli di­la­taci času uplyne pro ces­to­va­tele a lidi za­ne­chané na Zemi různé množ­ství času. Ces­to­va­tel ze­stárne o pár let, ale doma uplyne ně­ko­lik mi­le­nií a všichni lidé, které znal, jsou mrtví a jejich vzpo­mínka ztra­cená v zá­vě­jích času. Cesta ke hvězdám tedy bude vždy jen jed­no­směrná.

Takhle jsem chtěl ukon­čit dávnou sérii po­ví­dek Aryt­mie — poté, co je pla­neta Země zni­čena, vy­pra­věč de­se­ti­letí putuje kosmem, pátrá po Ale­xe­i­ovi De­sy­ovi, je­di­ném člo­věku na kterém mu záleží, který uprchl ze Země a našel svo­bodu za hra­nicí mraků. Ale kosmos je ne­změrný a proto ho najde, až když bude starý muž, za­tímco Axel, jak mu pře­zdívá, ne­ze­stárl a je stále na vr­cholu mládí. I když se ko­nečně po­t­kají, jejich shle­dání bude hoř­ko­sladké.

Během hvězd­ných válek jsem dumal o dal­ších způ­so­bech, jak po­jmout me­zihvězdný trans­port, a o pří­bě­zích, které by se kolem toho daly vy­sta­vět.

Na jednu stranu je tu Burrou­gh­sova idea, že sny nás mají při­pra­vit na cestu do vesmíru1 o které psal v knize Nova Ex­press. Tahle myš­lenka je ve své do­slovné in­ter­pre­taci příliš mystická, ale může před­jí­mat „na­hrá­vání myslí do cloudu“. To bude asi nej­re­ál­nější va­ri­anta. Nedává smysl pře­vá­žet celého člo­věka, když můžeme pře­vézt jen jeho mysl. Ale na druhou stranu proč ces­to­vat ke hvězdám. Když můžeme „nahrát mysl do cloudu“ (což s sebou nese celou plejádu fi­lo­so­fic­kých a prak­tic­kých pro­blémů), tak proč ne­zů­stat tady, za­kon­zer­vo­vat naší ci­vi­li­zaci v ener­ge­ticky nej­ú­spor­nější podobě a čekat na konec času. Vesmír je všude stejný, všude jsou to jen ty stejné prvky ve stej­ných po­mě­rech. Jedna hvězda je stejné jako milion jiných. Tak proč ces­to­vat?

Ale ono to bude tak, že lidé ne­bu­dou třeba a v době, kdy bude ces­to­vání reálné, žádní lidé ne­zů­sta­nou.

Nebo by jich mohlo zůstat jen ně­ko­lik málo. Třeba po­slední čtyři lidé v celém kosmu, prak­ticky ne­smr­telní, ve hvězd­ných lodích o ve­li­kosti planet, putují vesmí­rem za je­di­ným cílem: Zůstat po­sled­ním člo­vě­kem ve vesmíru.

Pokud to někomu při­po­míná scifi verzi pro­středí po­vídky Meč, který ukončí dějiny, tak to asi nebude náhoda (i když jsem měl na mysli spíš Lok­nara, po­sled­ního z Orionu ze hry Master of Orion 2).

Dále: Kosmos je velký a ne­hos­tinný, plný ra­di­ace, vakua, nízké gra­vi­tace. Jde o ne­hos­tinné pod­mínky pro lidi a ces­to­va­telé vesmí­rem budou těmto živlům vy­sta­veni po dlou­hou dobu a začnou de­ge­ne­ro­vat, ztrá­cet sva­lo­vou hmotu, začnou jim říd­nout kosti a objeví se ra­ko­viny a nádory. Hvězdo­plavci po nějaké době pře­sta­nou při­po­mí­nat lidi, ne­bu­dou schopni přežít bez pří­strojů a ne­u­stá­lých lé­kař­ských zá­kroků a život na po­vrchu planet se pro ně stane smr­tel­ným. Před­stavte si tvora bez kostí, s mi­ni­mem svalů, který drží kon­krétní tvar jen s pomocí ska­fan­dru/exos­ke­letu. Ale to trochu zavání na­vi­gá­tory z Duny.

Po­slední věc, která se mi pro­hnala hlavou je mož­nost, že me­zihvězdné ces­to­vání bylo možné, ale už není a jedině lodě po­sta­vené před mi­li­ar­dou let, můžou ces­to­vat kosmem. Po­ten­ci­ální příběh může začít ob­je­vem ta­ko­vého vraku.

Před více jak mi­li­ar­dou let na ně­ko­lika mís­tech Země pro­bí­hala při­ro­zená ja­derná reakce. Bylo to proto, že v té době byl podíl uranu 235, tedy toho, který se štěpí, byl v prehis­to­ric­kých dobách vysoký. Ale od té doby se skoro vše­chen tento pří­rodní uran roz­lo­žil a pří­rodní reakce už není možná. Tak si před­stavte tohle, jen to nějak pře­trans­for­mujte do podoby scifi paliva.

A to je všechno — pár zá­rodků pří­běhů, které nikdy ne­na­píšu.

Roz­hodně nejde o nic nového, o tom ne­po­chy­buji, ně­který z kla­siků žánru to musel zpra­co­vat už v še­de­sá­tých letech lépe, než by já kdy do­ká­zal.

  1. Burrough se v od­ka­zo­va­ném videu zmínil o serial uni­ver­ses, které v mnohém při­po­mí­nají si­mu­lační ar­gu­ment.
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz