k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

že potřebuju něco zažít

8. 3. 2017 — k47

Spa­lu­jící touha něco zažít je hnacím mo­to­rem jedné dějové linky Lhářů (na kte­rých po­slední dobou moc ne­dě­lám i když bych měl & chtěl).

Druhý den potom, co se tro­jice hlav­ních pro­ta­go­nistů (Adam K., Peo, Ruby) vrátí do Prahy, se na prahu jejich bytu ukáže Peova sestřička (v duchu dob­rých jmen­ných kon­vencí nikdy ne­u­vedu sku­tečné jméno). Jemu je skoro třicet, jí je něco kolem osm­nácti a oba mají ta­jem­ství, před kte­rými chtějí uchrá­nit toho dru­hého & za­cho­vat har­mo­nický vztah, který mezi nimi pa­no­val před­tím.

Od té doby, co se viděli na­po­sledy, se z Pea stal člověk, který nemůže fun­go­vat bez al­ko­holu a ně­ko­lika dal­ších „pod­půr­ných látek“, a i když všechno me­to­dicky drží na uzdě, je fak­ticky zá­vislý; byl po­stře­len, strá­vil dlou­hou dobu v kómatu, začal se s ži­vo­tem vy­po­řá­dá­vat ne­ko­neč­ným útěkem před pro­blémy, ex­ter­ními i in­ter­ními, začal se vrhat do stále ris­kant­něj­ších si­tu­ací a pod­niků a prahl po trestu, po tom oka­mžiku, kdy se všechno ko­nečně posere, pro­tože jedině v té chvíli všechno dává smysl, přece jenom je lhář a je po­tres­tán za své hříchy. Jeho život je jedna ne­kon­čící im­pro­vi­zo­vaná ka­ta­strofa a on ve skrytu duše touží, aby to bylo ještě horší (po­dobně jako Adam K. a Ruby, kteří obý­vají stej­nou bub­linu a jsou sou­částí za­ča­ro­va­ného kruhu).

Za oněch šest let se z něj stal jiný člověk. Bylo mu 24 a jeho sestřičce 12. Životy tehdy a teď jsou ne­smírně od­lišné. V té době ona říkala „až budu velká.“ Ale pak na­jed­nou byla velká a stála na roz­ces­tích a ro­ze­kla­ných ulič­kách světa a ne­vě­děla, co dál. Chtěla toho od života víc, věděla, že musí exis­to­vat něco lep­šího, něco vět­šího, něco, co ji bude víc na­pl­ňo­vat a čeho se ji tak straš­livě ne­do­stává. Zou­fale hle­dala štěstí a spo­ko­je­nost a své místo ve světě. Její vztah s rodiči se začal roz­pa­dat a na­jed­nou byla na výspě času a pře­mýš­lela co teď. Cítila, že po­tře­buje něco zažít.

A to je základ jejich vzá­jemné dy­na­miky – chtějí skrýt všechno tohle, skrýt že jsou v hloubi duše ne­spo­ko­jení, prahnoucí po něčem víc, po něčem zá­sad­něj­ším, a před­stí­rat, že se nic moc ne­změ­nilo, i když vědí, že je to jen naivní sen.

Peo chce skrýt svoje při­bý­va­jící jizvy a te­to­vání, která mu při­po­mí­nají roky, které ztra­til, chce za­ta­jit tu temnou pus­tinu, kterou začal pře­bí­jet prací pro jeden ma­ga­zín spolu s ne­šťas­nými druhy AK a R – po­krý­vají ak­ti­vitu te­ro­ris­tické sku­piny tím stylem, že na­vště­vují místa/akce, kde se plá­nuje útok a čekají na ex­ploze – a nic z toho ho ne­na­pl­ňuje, všechno je jen pře­chodná fáze, jen sná­šení prázd­noty. Chce za­ta­jit všechno se­be­de­struk­tivní cho­vání a před­stí­rat, že je pořád velký bratr, který má všechno na háku.

Ona se chce vrh­nout do excesu, lesku a ne­kon­čí­cích ve­čírků světa, nechce být tou tichou naivní ne­vin­nou sestřič­kou, která žije ztra­cená v lesích na Severu. Chce něco zažít, cítit ne­smír­nost světa, tu tíhu a ur­gent­nost oka­mžiku, být spo­ko­jená, zbitá, zni­čená, roz­tr­haná, ne­vy­spalá, ale pořád v pohybu.

V prů­běhu Lhářů po­stupně před tím druhým ob­na­žují svá nitra a životy. Peo ji na­ta­huje do ne­ko­neč­ného chaosu jeho života a ve­čírků na které je posílá onen ma­ga­zín a jí se to líbí, pro­tože to vypadá jako lesk života, bez­sta­rost­ného a vzru­šu­jí­cího. Všechno vy­vr­cholí, když se Adam K. (ne­ú­spěšně) pokusí o se­be­vraždu. To pro ní bude stu­dená sprcha. Způsob, jak žije její bratr není řešení, není to trvale udr­ži­telný způsob exis­tence, pokud chce něco zažít, ať radši hledá cokoli jiného.

To bude oka­mžik es­ka­lace jejich vztahu. Všechny lži padly, teď se musí roz­hod­nout, co dál.

+1: Jako vždycky každý text je nutně au­to­bi­a­gra­fický.

+2: Tihle lidé jsou ti stejní jako v do­om­sday party blogu.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz