k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Naše lži

21. 5. 2017 — k47 (♪)

Jsou lži, které sami sobě říkáme, abychom našim ži­vo­tům dali nějaký rámec. Já jsem X. Já nejsem Y. Ta­ko­vé­hle věci. X a Y může být v pod­statě cokoli: Cha­rak­te­rové rysy, mo­rální zásady, as­pi­race, cíle, cokoli. Nemusí jít nutně o ne­pravdy nebo oči­vidné se­beklamy, stačí jen fráze for­mu­jící cho­vání a pocity, ale ne­zá­leží na tom, co je ob­sa­hem tvr­zení, člověk to řekl a tak je to pravda, pro něj.

Před ně­ko­lika dny jsem napsal post o glo­ri­fi­kaci de­prese, @hejdav na to od­po­vě­děl:

Spíš jde o to, že pro určité typy osob­nosti jsou de­prese ne­vy­hnu­telné, a zvyk­nout si na ně je dů­le­žitý krok k hlad­šímu prů­běhu.

Ně­kteří lidé jsou více ná­chylní & proto se s tím musí smířit. Konec.

Možná že ano, možná, že ne. Podle mě tohle tvr­zení říká jen málo nového & pořád glo­ri­fi­kuje. Je rozdíl mezi smí­ře­ním s tím, že mě to může potkat, nebo že mě to musí potkat & když mě to pohltí, tak to přijmu s ode­vzdá­ním a re­zig­nací, pro­tože tohle jsem přece .

Podle mě (nechci za nikoho mluvit), takové uva­žo­vání je Naše Lež a snaží se ospra­ve­dl­nit cho­robu: Utr­pení mělo smysl, pro­tože bylo v jistém ohledu ne­vy­hnu­telné, je to sou­část života, je to sou­část iden­tity.

Takové uva­žo­vání kon­zer­vuje status quo a dělá změnu o něco těžší, pro­tože ta by zna­me­nala změnu vlastní iden­tity, ale iden­tita není nic, co by mělo ně­ja­kou cenu, je to jen shoda náhod a trocha dě­dič­nosti, nemusí jít soubor našich chorob a ne­do­statků.

A hlavně: Utr­pení je po­ho­dlné, není pří­jemné, nemusí být ani zvlád­nu­telné, ale je známé, člověk, který trpí dlouho, ví jak trpět, změna je vždycky ris­kantní. Když člověk ví, jak žít s de­presí, může se bát, že ji ztratí, že neví jak s ní nežít. Kdyby změna byla možná a jed­no­du­chá, všechno před­chozí utr­pení by ztra­tilo cenu, na­jed­nou nebylo nutné. Může být sne­si­tel­nější trpět a udr­žo­vat onen mýtus při životě.

Pří­klad: Někdo je celý život sám, vy­tvoří si vlastní mýtus, že je sa­mo­tář, že neví jak mluvit s lidmi, že se mu všichni radši vy­hý­bají. Tenhle mýtus ho chrání, před al­ter­na­ti­vou, že by to mohlo být jinak, že jeho sou­časný stav není nutný. Kdyby to zkusil, kdyby se po­no­řil do hlu­boké vody, ote­vřel se, možná by našel spří­z­něné duše. Ale kdyby se to stalo, všechna ta hro­zivá samota by na­jed­nou nebyla dů­sled­kem jeho iden­tity, ale jeho osob­ním se­lhá­ním a nebyla nutná. O to horší rána by to bylo, kdyby změna byla navíc jed­no­du­chá, kdyby sta­čilo jen udělat jeden krok. Co bude v tomto pří­padě méně bo­les­tivé? Udržet mýtus naživu nebo se (ho) snažit změnit?

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz