Naháněčky

V me­t­ro­poli člověk čas od času narazí na Kris­tovy na­há­něče. Pod koněm na Vác­la­váku to někdy obsadí kris­tovci, kteří vlají vlaj­kami a zpí­vají o tom, jaký super chlap ten JK vlastně je. Někdy mě za­staví mo­bilní kris­tovci v davu, pro­hodí pár slov, pře­dají pla­ká­tek nebo vi­zitku jejich kon­krétní sekty nebo komuny. Pokud se to stává i vám & štve vás to, ze­ptejte se jich, proč bůh do­pustí, aby se zlé věci děly dobrým lidem. A nebo možná ne. Může to vést ke dlouhé dis­kuzi ci­tu­jící ob­skurní te­o­logy šest­nác­tého sto­letí.

Včera, když jsem seděl na la­vičce v ███████████████ & četl Dispatches (jo, ještě pořád, nejsem příliš vy­tr­valý čtenář) mě ob­stou­pily tři ženy, a nejmladší z nich začala, jestli se mě může zeptat, zdali jsem se účast­nil po­sled­ního sčí­tání lidu.

V duchu jsem věděl, kam míří. Ne­chtějí peníze, to je jasné, chtějí něco prodat.

„Byla tam otázka ohledně vy­znání,“ po­kra­čo­vala žena.

A jsme doma. Kris­tovy na­há­něčky.

Po­kra­čo­valo to kla­sicky, ptala se jestli & v co věřím & co si myslím, že bude po smrti. „Co by se stalo, kdy­byste teď…“ ne­do­kon­čila větu, ale bylo nad slunce jasné, kam tím míří.

Od­po­vě­děl jsem, že na tom ne­zá­leží a pre­zen­to­val jim apo­ka­lyp­tic­kou vizi na­plá­no­va­nou na ná­sle­du­jící pě­ti­letku. Chtěl jsem, aby sly­šely něco nového, něco ne­otře­lého, aby to pro ně nebyl pro­mar­něný čas. V ide­ál­ním pří­padě bych je rád šo­ko­val tak, aby to otřáslo zá­klady jejich víry. Vy­ne­chal jsem bo­hu­žel pár šťav­na­tých mo­mentů jako vy­stři­že­ných z bib­lic­kých apo­ka­lyps, které by se jim určitě líbily. Škoda.

„Řekl vám, někdy někdo, že vás bůh miluje?“ ze­ptala se.

„Jo,“ od­vě­til jsem, „jednou mi to řekl opilý chlá­pek na ná­draží.“

„A co jste si o tom myslel?“

„Že by neměl tolik pít.“

Po­dě­ko­valy za „roz­ho­vor“, možná zma­teně & ne­jistě, ale podle mě mi jen nebylo příliš ro­zu­mět. Když zmi­zely z do­hledu, mi to do­cvaklo. To ráno jsem si hladce oholil hlavu na nula mi­li­me­trů a vy­pa­dal jsem jako Kurtz z Apo­ka­ly­psy, jenom s tím roz­dí­lem, že čer­s­tvě od­ha­lená kůže byla bledá a ne­o­pá­lená. To v kom­bi­naci s otáz­kou, co by kdy­bych zemřel přesně teď, dává dojem, jako kdyby ke mně při­stou­pily, pro­tože jsem vy­pa­dal jako pa­ci­ent na che­mo­te­ra­pii, kte­rému nemusí zbývat příliš času.

To se bo­hu­žel už ne­do­zvím.

Ale jedno jim musím nechat: Jejich tak­tika byla per­fektní. Ne­za­čaly zostra „Chceme si s vámi pro­mlu­vit o Ježíši Kristu“, ale vzaly to okli­kou přes sčí­tání lidu, které je myslím ne­vy­hnu­telné, taže ano, všichni vy­pl­nili tu ko­lonku ve for­mu­láři.

Útoč­nou sku­pinu tvo­řily tři ženy – jedna mladá & pěkná, dvě starší – hlavní slovo měla ta mladá, po­cho­pi­telně. S ní se chtěli lidé o JK bavit více než s těmi ostat­ními, jestli víte, co tím myslím.

Rád bych se s nimi pro­mlu­vil právě o jejich tak­tice & její úspěš­nosti. To by byl za­jí­mavý roz­ho­vor, jestli víte, co tím myslím.

Ale příště, když se někdo zeptá, od­po­vím, že jsem Jedi.