k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Mulholland Drive

4. 5. 2017 — k47 (♪)

Od po­sled­ního Lyn­chova filmu Inland Empire uběhlo 11 let. Asi tak. Jeho před­po­slední film Mul­holland Drive se ob­je­vil před 16 lety. Čas letí.

And then one day you find ten years have got behind you // No one told you when to run, you missed the star­ting gun

Mul­holland Drive byl ne­dávno kri­tiky vybrán jako nej­lepší film 21. sto­letí & je to taky můj osobní fa­vo­rit (spolu s Pri­me­rem, po­cho­pi­telně). Teď někdy má vyjít roz­ší­řená verze, která na­ča­so­vá­ním ko­li­duje s novou sérií Twin Peaks. Díky aspoň za to.

MD není jed­no­du­ché vy­svět­lit takhle na­su­cho, MD se musí vidět, jednou, dva­krát, tři­krát, mi­ni­málně tři­krát. V pod­statě je to neo-noir příběh o pomstě, která skončí vraž­dou. Ale to není to hlavní, MD je hlavě mysté­rium, které je třeba de­kó­do­vat a roz­luš­tit. Každá surre­álná scéna, po­stava, aspekt a ele­ment má svůj smysl a pre­cizně zapdá do vý­sledné mo­zaiky. Lynch je na­to­lik se­be­jistý, že v ur­či­tých chví­lích di­vá­kům přímo říká: „Tohle je jen sen. Tohle je jen iluze.“ Ale díky tomu, jak je MD se­sta­vený, tyto klíče ne­po­má­hají.

Ne­sma­za­telně mi v paměti utkvěly dvě scény: sex dvou hlav­ních pro­ta­go­nis­tek (ne z oči­vid­ných důvodů, ale proto, že to byla vr­cho­lová scéna v dechbe­roucí es­ka­laci kon­fliktu) a pak the Man behind Win­kies (mi­mo­cho­dem to vůbec není muž). Tahle scéna ex­ce­luje tím, že po­staví všechna pra­vi­dla hororu na hlavu. Ode­hrává se za bílého dne, po­stavy jasně vy­světlí, co se stane, ale na­ko­nec to diváka stejně vyděsí. Mě to tedy na­po­prvé vy­dě­silo jako nic na světě.

Lynch v téhle scéně opět se­be­jistě vy­řvává vo­dítka svého mysté­ria: „he's the one that's doing it“, ale při prvním shléd­nutí vůbec ne­po­má­hají, divák bude při­nej­lep­ším mít pocit, že je jeden krok pozadu, při­nej­hor­ším se vůbec nebude chytat.

Adam K. – vy­prá­věč z mých po­ví­dek – je po­jme­no­vaný právě podle Adama Ke­shera z MD. Jeden rys, který mě fas­ci­no­val, byl pocit ne­vi­di­telné kon­spi­race, která se kolem něj svírá a sta­huje ho ke dnu a se kterou nemůže nic udělat. Při­nej­lep­ším ji může po­cho­pit, ale nemá sílu nebo pro­středky, aby bo­jo­val proti silám, které roz­ho­dují o jeho osudu. Jed­noho dne se proti němu někdo spikl a od toho oka­mžiku to s jeho ži­vo­tem šlo od desíti k pěti a zdá se, že tomu ne­do­káže utéct. Tenhle pocit bez­na­děje je cha­rak­te­ris­tický pro Adama K. – nikdy ne­do­káže po­hnout se svým osudem.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz