Krásná mrtvola
Evelyn McHale skončila ve věku třiadvaceti let jako krásná mrtvola s výrazem nebeského klidu ve tváři. Vypadala, jako kdyby spala, kdyby tedy nebyla zabořená do kapoty auta poté, co skočila z Empire State Building. Zanechala po sobě dopis na rozloučenou, který mi trhá srdce:
I don't want anyone in or out of my family to see any part of me. Could you destroy my body by cremation? I beg of you and my family – don't have any service for me or remembrance for me. My fiance asked me to marry him in June. I don't think I would make a good wife for anybody. He is much better off without me. Tell my father, I have too many of my mother's tendencies.
Potřebuju nějaký ostrý drink nebo se mnou sekne. Je to jako ta věta z Murakamiho Norského Dřeva, která mě vždycky nakřápne: „Přinesla si na to dokonce vlastní provaz.“ Něco k nesnesení smutného, k čemu nebyl žádný skutečný důvod, jen pustina, která celé roky rostla a rostla.
Tato krátká tečka za jejím krátkým životem působí, jako kdyby Evelyn byla jedna ze ztracených. Uvěřila že prohrála (ať už příčiny byly jakékoli), že se v jejím životě nemůže stát nic dobrého, že je všem ostatním jen přítěží a že bude pro všechny nejlepší, když skočí. Samotná myšlenka, že na člověku může ostatním záležet & že můžou mít starost, se v takové situaci zdá zcela cizí a z principu nemožná. Je to jako někomu tvrdit, že se projde po povrchu měsíce – ano, někteří to udělali, ale nedokážu si představit, jak se to může stát zrovna mě. Pak je těžké někomu věřit natolik, aby se jim svěřil(a) & snažil(a) se u nich vyhledat pomoc a z perspektivy ztraceného z pustiny může vést jen jedna cesta ven.