Krásná mrtvola

Evelyn McHale skon­čila ve věku tři­a­dva­ceti let jako krásná mrt­vola s vý­ra­zem ne­bes­kého klidu ve tváři. Vy­pa­dala, jako kdyby spala, kdyby tedy nebyla za­bo­řená do kapoty auta poté, co sko­čila z Empire State Bu­il­ding. Za­ne­chala po sobě dopis na roz­lou­če­nou, který mi trhá srdce:

I don't want anyone in or out of my family to see any part of me. Could you de­stroy my body by cre­mation? I beg of you and my family – don't have any ser­vice for me or re­mem­brance for me. My fiance asked me to marry him in June. I don't think I would make a good wife for any­body. He is much better off wi­thout me. Tell my father, I have too many of my mother's ten­den­cies.

Po­tře­buju nějaký ostrý drink nebo se mnou sekne. Je to jako ta věta z Mu­ra­ka­miho Nor­ského Dřeva, která mě vždycky nakřápne: „Při­nesla si na to do­konce vlastní provaz.“ Něco k ne­sne­sení smut­ného, k čemu nebyl žádný sku­tečný důvod, jen pus­tina, která celé roky rostla a rostla.

Tato krátká tečka za jejím krát­kým ži­vo­tem působí, jako kdyby Evelyn byla jedna ze ztra­ce­ných. Uvě­řila že pro­hrála (ať už pří­činy byly ja­ké­koli), že se v jejím životě nemůže stát nic dob­rého, že je všem ostat­ním jen pří­těží a že bude pro všechny nej­lepší, když skočí. Sa­motná myš­lenka, že na člo­věku může ostat­ním zá­le­žet & že můžou mít sta­rost, se v takové si­tu­aci zdá zcela cizí a z prin­cipu ne­možná. Je to jako někomu tvrdit, že se projde po po­vrchu měsíce – ano, ně­kteří to udě­lali, ale ne­do­kážu si před­sta­vit, jak se to může stát zrovna mě. Pak je těžké někomu věřit na­to­lik, aby se jim svěřil(a) & snažil(a) se u nich vy­hle­dat pomoc a z per­spek­tivy ztra­ce­ného z pus­tiny může vést jen jedna cesta ven.