k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Mosty

21. 7. 2017 — k47 (♪)

Nebyla to jen Ma­tička Me­t­ro­po­lis, která se pro­bu­dila k životu. Prague Pho­to­gra­phy tour se taky pro­bralo z do­časné hy­ber­nace & J.M. – hlava celé ope­race – zor­ga­ni­zo­val akci kolem focení mostů Phy.

Na papíře to ne­vy­padá nijak zle, ale je to přesně ta věc, která mě láká jen ve velice ome­ze­ném duchu. Mosty Phy tam stojí dekády & sta­letí & pokud se ne­stane něco straš­ného, tak tam budou stát do blíže ne­u­r­čené bu­douc­nosti.

Ale teprve, když jsem se přihnal na okraj, kde se Letná láme & padá do řeky, mě to naplno tre­filo. Jo tohle – ar­chi­tek­tura, genius loci jako vy­stři­žený z kli­šo­vi­tých re­klam­ních pla­kátů, fotky pěkné & at­mo­sfé­rické (pokud se udě­lají dobře & ne jen di­le­tant­sky vy­stře­lit jeden záběr & do­da­tečně zvýšit sytost na ma­xi­mum), ale před­ví­da­telné, po­ří­zené ti­síc­krát jen v ten den sa­motný. Na městě je ob­di­vu­hodná jeho pře­chodná povaha – ne omítka, ale lidé & jejich tep v uli­cích.

Na­štěstí nešlo o sta­tic­kou ope­raci, která za­kotví na jednom místě a bude doufat, že další fotka toho samého bude ně­ja­kým zá­zra­kem jiná. Foto-konvoj za­sta­vil vedle Sta­lina, kde se něco vaří každou chvíli. Ná­sle­duj hudbu – kde je hudba, bude i pivo, dav a mož­nost sply­nout & po­zo­ro­vat. A pod ex-sochou ex-so­vět­ského ex-dik­tá­tora bylo co sle­do­vat. Moře lidí, které se skoro pře­lí­valo přes okraj be­to­no­vého útesu osvět­lo­va­ného la­se­ro­vou pro­jekcí, pod kterým na scho­dech seděli další duše & po­slou­chaly živou hudbu. Tohle řekne o duchu města o něco víc než ob­louky pár mostů.

S pivem v jedné ruce & fo­ťá­kem bez po­pruhu v druhé jsem chytil foto-konvoj, který začal klesat na úroveň řeky, aby získal jiný úhel po­hledu. Mě upou­tal osa­mělý rybář, který se v malé loďce houpal na černé řece. To se jen tak nevidí. Bo­hu­žel stří­let skoro potmě na objekt, který není zcela sta­bilní, je si­sy­fov­ský úděl.

Nej­větší radost mi udělal mladý pár bel­gic­kých tu­ristů, kteří viděli bandu fo­to­gra­fu­jí­cích lidí & ze­ptali se, jestli bych je nemohl vy­fo­tit se zá­ří­cím hradem v pozadí. Proč ne? Trochu slow sync akce s bleskem & drag­ging the shut­ter (české ter­míny jako vždycky neznám). Byli ve městě na čtyři dny, ná­sle­du­jící ráno se chy­tali po­ko­řit Hrad, kla­sická tu­ris­tická po­vy­tr­žení. Svěřit jim pár minut času a jednu (dou­fejme) pěknou fotku, je to nejmenší co můžu udělat (+1: vý­sle­dek stál za hovno, pro­tože pořád nevím, co dělám).

Zbytek noci jsem strá­vil imi­tací opi­lého idiota & útěkem uny­lými uli­cemi směrem ven. Město těsně na hraně půl­noci má své spe­ci­ální kouzlo – tu­risté s jetlagem blou­mají oran­žo­vými uli­cemi jako zma­tené zombie & hle­dají, co ještě zů­stalo naživu; v party ulici před JD a TRTR po­stá­vají ženy v ele­gant­ních šatech a muži v pad­nou­cích ko­ši­lích. „Tady jsou,“ na­padlo mě, ale přesto jsem tam cítil ne­u­r­či­tou hrozbu, mnohem sil­nější než v čás­tech města s horší re­pu­tací. Hrozbu ze­zhora, z pozice moci. V tu hodinu bych si tam při­pa­dal vítaný jen s █████████████████████████ & prstem pa­ra­no­idně pře­ska­ku­jí­cím na spoušti.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz