k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Malé myšlenky

11. 3. 2017 — k47 (♪)

65da­y­sofsta­tic v roce 2006 vydali album The De­struction Of Small Ideas. Ne­pa­ma­tuji si z něj žádné kon­krétní mo­menty snad jen s vý­jim­kou The Distant and Me­cha­ni­sed Glow of Eas­tern Eu­ro­pean Dance Par­ties. V paměti mi utkvěl hlavně ten název: de­strukce malých myš­le­nek.

Ne­vě­děl jsem proč, ale přišlo mi to em­ble­ma­tické pro spoustu věcí, které se dějí ve světě & spo­leč­nosti. Za­vrh­nout in­kre­men­tální postup – jediný způsob, jak se stát členem po­kro­kové vrstvy, je myslet ve velkém o to­tální di­srupci všeho & všech (a ide­álně to do­táh­nout do formy TED před­nášky). Malé dílčí kroky jsou z módy (začal jsem číst Roads and Bridges: The Unseen Labor Behind Our Di­gi­tal In­frastructure, které tomu dávají za pravdu).

Ale drob­nosti jsou za­jí­mavé. Možná je to proto, že je vět­šina lidí přejde, nebo možná proto, že jsou po­ji­vem, které vy­pl­ňuje pukliny naší kul­tury. Ať je to tak nebo tak, roz­hodně stojí za po­zor­nost. Ma­lič­kosti o měs­tech, o ná­la­dách, o zvlášt­nos­tech lidí, zvuku, obrazu & vůni stojí za to za­zna­me­nat & číst. Tyhle drob­nosti můžou vy­bu­do­vat mosty mezi lidmi. Když někdo z druhé strany re­pub­liky/kon­ti­nentu/světa popíše ně­ja­kou ma­lič­kost, která se mnou bude re­zo­no­vat ve stylu „vím přesně o čem mluvíš,“ vy­tvoří to pocit spo­jení & jed­noty. Přece jenom jsme v tom všichni spolu.

Teď čtu Lost at Sea od Jona Ron­sona. Jde o výběr jeho no­vi­no­vých článků za po­sled­ních ±pat­náct let a jeden z nich (I looked into that camera. And I just said it) je zpráva o pádu Raye Go­slinga, který ve svých do­ku­men­tár­ních po­řa­dech osla­vo­val běžné a často pře­hlí­žené.

Když pak pro­čí­tám blogy, je­jichž auto[ři|rky] o sobě po­chy­bují & necítí se, že by měl[i|y] psát a za­zna­me­ná­vat drob­nosti & kaž­do­den­nosti, chci do nich vlít vervu a na­sa­zení pro malé věci & malé myš­lenky, pro­tože právě ty jsou za­jí­mavé. Číst jak působí nějaké město od někoho kdo tam žije dvacet let je za­jí­mavé, pro­tože nemá na­sa­zené růžové brýle a vidí re­a­litu ta­ko­vou, jaká je. To samo stojí za po­zor­nost.

Je to jako v do­ku­men­tár­ním filmu o Phi­lipu K. Dic­kovi, kde o něm jeden z jeho sou­čas­níků pro­hlá­sil: „His idea of tech­no­logy was little me­cha­ni­cal things scutt­ling in a gutter.“ Nesnil ve velkém.

Konec konců celý tenhle blog není nic víc než ko­lekcí malých myš­le­nek.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz