k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Memento

9. 5. 2017 — k47 (♪)

(Na­va­zuje na minulý post Deník)

Bylo zvláštní číst si něco, co se stalo tak dávno. Byl jsem to já, kdo napsal ty řádky a napsal jsem je o sobě, ale přesto mi to někdy ne­při­pa­dalo sku­tečné, někdy to pů­so­bilo cize, ne­o­sobně a skoro jsem tomu ne­chtěl uvěřit. Byl jsem to sku­tečně já?

Na­rá­žel jsem na frag­menty, které mi v hlavě oka­mžitě vy­vo­laly krys­ta­licky čistou vzpo­mínku. Jedna věta o klo­báse na ro­ze­sta­vě­ném Hla­váku sta­čila, abych si přesně vy­ba­vil ten moment. Ale na spoustu jiných oka­mžiků jsem si ne­vzpo­mí­nal (hojné po­u­ží­vání zkra­tek tomu nijak ne­po­má­halo, vět­šina jmen a míst byla ini­ci­a­li­zo­vána). Na tom by nebylo nic zvlášt­ního, za­po­mí­nám den za dnem & všechno je v po­řádku. Ale pak jsem na­ra­zil na pár věcí, které za­ru­čeně nebyly prav­divé. To na­ru­šilo důvěru v re­ál­nost celé té mlhavé vět­šiny, nemohl jsem si být zcela jistý ničím. Do­konce ani tím, co jsem si pa­ma­to­val. Co když šlo o fa­leš­nou vzpo­mínku? Pře­četl jsem, že se něco stalo & můj mozek spojil ně­ko­lik ne­sou­vi­se­jí­cích obrazů & vy­tvo­řil syn­te­tic­kou vzpo­mínku, který mi při­pa­dala prav­divá.

Nabízí se otázka, co když víc věcí, které jsem už za­po­mněl, nebyly prav­divé, co když jsem pře­há­něl z umě­lec­kých důvodů nebo rovnou lhal? Mnohdy jediné, co mi z těch let zů­stalo, byly právě ty po­krou­cené řádky textu a staly se au­to­ri­ta­tivní verzí mojí mi­nu­losti, které přesto nemůžu plně věřit.

Při­po­mnělo mi to film Me­mento, ve kterém hlavní pro­ta­go­nista trpící zá­važ­nou amné­zií a je schopný ucho­vat vzpo­mínky jen po dobu pěti minut, začne pře­pi­so­vat vlastní vzpo­mínky a tedy i vlastní mi­nu­lost. To vy­vr­cholí ve scéně, kdy pod po­la­ro­i­do­vou fotku svého pří­tele napíše iko­nické Don't Be­lieve His Lies. Sám dobře ví, že jednou ne­od­vratně za­po­mene a stačí jedna po­známka, které pře­žije vlny amné­zie, a všechno je jinak, na­jed­nou mu ne­zbývá, než věřit psa­nému textu vlast­ních lží, pro­tože to je jediná spoj­nice s jeho mi­nu­lostí a iden­ti­tou, i když, jak se ukáže, už dlouho se po­váž­livě od­klání od re­a­lity.

Exis­tuje reálná šance, že jsem něco ta­ko­vého taky udělal a šířil dez­in­for­mace pro moje bu­doucí (a v této chvíli sou­časné) já. Můžu jedině ně­která fakta pro­hnat přes ne­zá­vislé třetí strany a ověřit to z jejich paměti, ale u nich taky hrozí riziko fa­leš­ných vzpo­mí­nek.

+1: Me­mento je spolu s Following jeden ze dvou nej­lep­ších No­la­no­vých filmů.

+2: Dneska jsem si uvě­do­mil, že vím co jsem dělal dneska, co jsem dělal na den před rokem, ale nic mezi tím.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz