makro-včely & konec jediného jara

Tohle už přestává být vtipné. Vzor se opakuje, zase se začnu cítit trochu lépe, aspoň nějak naživu, ale hned potom začnu padat & ztrácet duševní i fyzickou sílu. Je to jako kdybych stál na hraně útesu, nemám žádnou krev ve svalech, jen malátnou mysl, přesvědčenou, že se nic nemůže zlepšit, a balancuji na okraji nad propastí. Vím, co je dole – další špatný den – a chci se mu vyhnout, jak to je jen možné.

Co dál, co teď? Nevím přesně.

(███████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████)

Aby se něco dělo, začal jsem někdy dřív makro-fotit včely, proč ne, když nic nemá smysl, tak proč ne právě tohle.

Jedna poznámka: Klasický blesk je překvapivě horký, některé mocnější kusy člověku dokážou sežehnout chlupy na rukách, a efekty na maličké včely můžou být katastrofální. Objektiv i blesk musí být velice blízko subjektu (protože jinak to není makro), tak se tomu nedá moc vyhnout. Včely začnou být po několika výstřelech dezorientované & někdy jim útroby vyhřeznou skrz chitinový krunýř. A to přitom hmyz skoro nikdy nezabíjím. Když mi něco vletí do cely, radši to chytím & vyhodím ven. Tedy kromě pavouků, ti si můžou nasrat.

+1: Poznámka pro příště: rychlejší závěrka & vypnout stabilizaci.

+2: Na nějakém autorském čtení bych chtěl přečíst kus z DDP. Buď zkrácené kombo krvácel a marně se snažil křičet skrz roubík + Následoval by mě, kdybych odešel? nebo kapitolu, kterou teď píšu & která se točí kolem duševního chátrání Adama K.

+3: Trochu ohně do žil dokáže dodat soundtrack posledního DOOMu poslouchaný na maximální možnou hlasitost.