Kolo

Kdysi dávno jsem jezdil na kole skoro každý den. Vyrážel jsem na odpolední solo sprinty, maximální možnou rychlostí a maximálně daleko, tam, zpátky a konec, s sebou jen dvě lahve vody a náhradní duši. Pak jsem přestal jezdit a místo toho začal běhat, pak jsem přestal běhat a nedělal skoro nic.

Za úpadek cyklistického zápalu mohlo moje kolo, které bylo v čím dál tím horším stavu & neměl jsem motivaci ho dát kompletně opravit/koupit nové. Všechno, co se na něm mohlo pokazit, se kumulativně pokazilo: na zadním kole má osmičku tak velkou, že děsí malé děti, má vytahaný řetěz a lanka, lanko k přední přehazovačce se přetrhlo, začalo reznout, zuby pastorku se okousaly a tak dále a tak dále.

Ani v nejmenším není způsobilé pro delší cesty, ale je v perfektním stavu pro bleskové přiblížení na vlak nebo z vlaku. Když ho někdo ukradne, nic se neděje, stejně bych na něm nejezdil, takhle z něj bude aspoň nějaký užitek. Pokud jsem dobře počítal/odhadoval, tak šance, že bude kolo ukradeno, by měla být někde kolem 3 promile. To je snesitelné riziko.

Když pojedu zběsilým sprintem (a jinak to ani nemá smysl), tak se dá denně ušetřit v ideálním případě až █████ minut času. Cesta do Města na kole je rychlejší než všemi alternativními prostředky. To je dobré. Navíc začít den svištěním po vesnickém asfaltu okázalým ignorováním dopravních předpisů člověka nakopne. Když jsem přežil tu cestu, tak ten den přežiju už všechno.

Bojím se jen jedné věci. Protože s sebou nechci tahat helmu, nechám ji přiřetězovanou ke kolu a nějaký kolemjdoucí vtipálek by mi do ni mohl nachcat. To je nejhorší možná eventualita.