Ježíš Kristus

První věc, kterou jsem cítil, byl pocit pádu. Ne­vě­děl jsem kam padám nebo proč, nic v tu chvíli ne­dá­valo smysl, jen jsem cítil, že se valím někam blíže k černé zemi. Oka­mžitě potom mi hlavou jako horký nůž pro­jela an­g­lická slova: „Pay no at­ten­tion to this pain.“ To byl konec jedné noci, ze které jsem si odnesl pár jizev. Po­slední a de­fi­ni­tivní tečka.

Začalo to jako jeden z těch pro­středků večera, kdy se po­sádka po­tá­pě­jí­cího se křiž­níku zvedne od stolu, sou­časně pokývá hla­vami a všem je jasné, že je třeba jít někam jinam, pít někde jinde, pak odejít i od­tam­tud a skákat z baru do baru, dokud ne­zbu­dou žádné úni­kové cesty.

A tak jsme mi­gro­vali jako mon­gol­ské hordy, první výpad z RRR vedl hned vedle do sa­tu­ro­va­ného světa světel, které byly příliš jasné a zá­ro­veň příliš temné. Tam jsme se bavili o kér­kách a slí­bili si první in­koust pod kůží. Někdo vy­svět­lo­val svůj plán si nechat pře­de­psat co nejvíc le­gál­ního BZD – bude ob­chá­zet dok­tory a re­ci­to­vat jim na­cvi­čené anamnézy a se­znamy symptomů úz­kosti, které po­ve­dou k rych­lému pře­de­psání BZD a ještě rych­lej­šímu vy­zved­nutí v lé­kárně.

Seděl tam taky jeden shota, ne­u­stále v tě­les­ném kon­taktu se svým fren­dí­kem, tak mladý, že se musel ne­u­stále le­gi­ti­mo­vat, i v pří­pa­dech kdy si ne­ku­po­val žádný chlast. Sta­čilo jít na záchod a někdo po něm chtěl ob­čanku, vět­ši­nou to ani nebyla po­sádka baru, ale jen někdo z míst­ních pa­t­ronů. V jednu chvíli ho smečka di­vo­kých milf při­pou­tala k ra­di­á­toru a od­mítla ho pustit, dokud se ne­pro­káže aspoň třemi for­mami ofi­ci­ální iden­ti­fi­kace a ne­poddá se třema formám stěží le­gál­ního smil­stva.

To ale nebyla jeho liga, on jel na mladé maso, něco blíže jeho vlast­nímu roč­níku. Za­sle­chl jsem, jak nějaký hlas po­chva­luje Bri­gitte Macron, ženu fran­couz­ského pre­zi­denta, 64 let a sexy, jiný hlas po­rov­ná­val něčí pří­tel­kyni k Pan­doře Peaks.

„Tohle se stalo před 24 rokama. Co jsi ty dělal před 24 rokama?“ pa­ma­tuji si, jak někdo za­hu­lá­kal. Ale v té době už možná pukala země, party pře­řa­dila na vyšší rych­lost a my možná už byli někde dál, v dalším baru, v dalším klubu, v dalším po­tá­pěč­ském zvonu, v další hos­podě vy­te­sané ve stěně le­dovce, v dalším le­do­borci pře­sta­vě­ném na ex­tra­va­gantní cen­t­rum hé­do­nismu. Možná jsme už byli vy­pla­veni na druhou stranu, seděli na la­vič­kách kolem ryb­níka, s mozky se­šláplými po­dráž­kou ho­li­nek a pili piva z ple­cho­vek.

Uká­zalo se, že nej­větší zvrhlíci byli jediní dva věřící z celé pá­t­rací čety. Na la­vič­kách kolem hni­jící vody vy­prá­věli pří­běhy o zbož­ném pu­to­vání na Svatou Horu, kde se jim mělo dostat osví­cení. Dnes jim bylo něco přes dvacet lid­ských let, v té době byli o něco mladší, ale po­drob­nosti se ztra­tily v chaosu noci. Ulice smě­řu­jící k Hoře byla plná hospod, barů a klubů, oba den strá­vili na Svaté Hoře, noc ská­kali z baru do baru a hle­dali od­puš­tění v al­ko­holu a čet­ných psy­cho­ak­tiv­ních che­mi­ká­li­ích. A nebyli sami, vy­prá­věli o dív­kách, stěží le­gál­ních, které se přes den tvá­řily jako ře­hol­nice a mu­čed­nice a po setmění pařily v klu­bech, ob­le­čené jen v pod­prsence a kra­tič­kých šort­kách. Myš­lenka boha a pokání, jako cesty ke věč­nosti, se ně­ja­kým způ­so­bem ztra­tila při pře­kladu.

„Ale já nejsem úplný an­ti­krist,“ vy­svět­lo­val a doufal, že ta slova něco změní. Bosky vyšel na Svatou Horu a tím oka­mži­kem se z něj stal pout­ník, dostal bo­nu­sové body, kte­rými vy­vá­žil všechna penále, která na­sbí­ral během noč­ních hříchů. V očích boha, který musel být účet­ním, nebyl nic dlužný. Ježíš Kris­tus na to dá ra­zítko, spa­sení, druhé dveře, ne­za­po­meňte si vzít své číslo.

„Dobrý den, pane uči­teli,“ za­sle­chl jsem potom. On někdo ze zvířat naší po­sádky učil? Jestli to byla pravda, pak svět nemá naději na spa­sení.

Ně­které jizvy nikdy ne­zmizí. Pořád mám na sobě čáry staré pat­náct nebo dvacet let, za­říz­nuté do kůže jako jes­kyní kresby pri­mi­tiv­ních lidí, jako při­po­mínky něčeho starého a dávno za­po­me­nu­tého. Té noci při­byly další.