Ježíš Kristus

První věc, kterou jsem cítil, byl pocit pádu. Nevěděl jsem kam padám nebo proč, nic v tu chvíli nedávalo smysl, jen jsem cítil, že se valím někam blíže k černé zemi. Okamžitě potom mi hlavou jako horký nůž projela anglická slova: „Pay no attention to this pain.“ To byl konec jedné noci, ze které jsem si odnesl pár jizev. Poslední a definitivní tečka.

Začalo to jako jeden z těch prostředků večera, kdy se posádka potápějícího se křižníku zvedne od stolu, současně pokývá hlavami a všem je jasné, že je třeba jít někam jinam, pít někde jinde, pak odejít i odtamtud a skákat z baru do baru, dokud nezbudou žádné únikové cesty.

A tak jsme migrovali jako mongolské hordy, první výpad z RRR vedl hned vedle do saturovaného světa světel, které byly příliš jasné a zároveň příliš temné. Tam jsme se bavili o kérkách a slíbili si první inkoust pod kůží. Někdo vysvětloval svůj plán si nechat předepsat co nejvíc legálního BZD – bude obcházet doktory a recitovat jim nacvičené anamnézy a seznamy symptomů úzkosti, které povedou k rychlému předepsání BZD a ještě rychlejšímu vyzvednutí v lékárně.

Seděl tam taky jeden shota, neustále v tělesném kontaktu se svým frendíkem, tak mladý, že se musel neustále legitimovat, i v případech kdy si nekupoval žádný chlast. Stačilo jít na záchod a někdo po něm chtěl občanku, většinou to ani nebyla posádka baru, ale jen někdo z místních patronů. V jednu chvíli ho smečka divokých milf připoutala k radiátoru a odmítla ho pustit, dokud se neprokáže aspoň třemi formami oficiální identifikace a nepoddá se třema formám stěží legálního smilstva.

To ale nebyla jeho liga, on jel na mladé maso, něco blíže jeho vlastnímu ročníku. Zaslechl jsem, jak nějaký hlas pochvaluje Brigitte Macron, ženu francouzského prezidenta, 64 let a sexy, jiný hlas porovnával něčí přítelkyni k Pandoře Peaks.

„Tohle se stalo před 24 rokama. Co jsi ty dělal před 24 rokama?“ pamatuji si, jak někdo zahulákal. Ale v té době už možná pukala země, party přeřadila na vyšší rychlost a my možná už byli někde dál, v dalším baru, v dalším klubu, v dalším potápěčském zvonu, v další hospodě vytesané ve stěně ledovce, v dalším ledoborci přestavěném na extravagantní centrum hédonismu. Možná jsme už byli vyplaveni na druhou stranu, seděli na lavičkách kolem rybníka, s mozky sešláplými podrážkou holinek a pili piva z plechovek.

Ukázalo se, že největší zvrhlíci byli jediní dva věřící z celé pátrací čety. Na lavičkách kolem hnijící vody vyprávěli příběhy o zbožném putování na Svatou Horu, kde se jim mělo dostat osvícení. Dnes jim bylo něco přes dvacet lidských let, v té době byli o něco mladší, ale podrobnosti se ztratily v chaosu noci. Ulice směřující k Hoře byla plná hospod, barů a klubů, oba den strávili na Svaté Hoře, noc skákali z baru do baru a hledali odpuštění v alkoholu a četných psychoaktivních chemikáliích. A nebyli sami, vyprávěli o dívkách, stěží legálních, které se přes den tvářily jako řeholnice a mučednice a po setmění pařily v klubech, oblečené jen v podprsence a kratičkých šortkách. Myšlenka boha a pokání, jako cesty ke věčnosti, se nějakým způsobem ztratila při překladu.

„Ale já nejsem úplný antikrist,“ vysvětloval a doufal, že ta slova něco změní. Bosky vyšel na Svatou Horu a tím okamžikem se z něj stal poutník, dostal bonusové body, kterými vyvážil všechna penále, která nasbíral během nočních hříchů. V očích boha, který musel být účetním, nebyl nic dlužný. Ježíš Kristus na to dá razítko, spasení, druhé dveře, nezapomeňte si vzít své číslo.

„Dobrý den, pane učiteli,“ zaslechl jsem potom. On někdo ze zvířat naší posádky učil? Jestli to byla pravda, pak svět nemá naději na spasení.

Některé jizvy nikdy nezmizí. Pořád mám na sobě čáry staré patnáct nebo dvacet let, zaříznuté do kůže jako jeskyní kresby primitivních lidí, jako připomínky něčeho starého a dávno zapomenutého. Té noci přibyly další.