k47.cz

twitter RSS
««« »»»

Jeden rok

29. 4. 2017 — k47

Dneska se v Pze koná Majáles. Během doby, kdy to bylo určeno pro můj společenský škraloup, jsem se nikdy nezajímal, ale teď – proč ne? Chtěl jsem se vetřít do průvodu, který podle všech indicií nabobtnal jako had, který spolkl celou krávu, a teď se bude plazit ulicemi města a štvát všechny, kdo nejsou v něm. Hudební část programu, která není zadarmo, jsem chtěl zcela přeskočit. Preferuji tyhle masové operace, kde se můžu s foťákem v ruce rozpustit v davu a jako člověk bez tváře dělat svojí věc.

Problém byl v tom, že až téměř do dne X nebyla nikde zveřejněna trasa pochodu. Udělal jsem tedy to, co by udělal každý nerozumný člověk – podíval jsem se na fotky z minulého ročníku a z nich s pomocí panoramatického pohledu map Seznamu zrekonstruoval trasu.

Trefil jsem se přesně, ale nakonec to bylo k ničemu. Operace začínala od 10 hodin, jediný rozumný sobotní spoj vyrážel v 9:00, musel bych vstávat někdy v 8:30, ale podařilo se mi usnout kolem 6:00. To bylo méně než ideální. Navíc jsem se cítil divně, s předtuchou brzké smrti, jako kdyby se tělo vzbouřilo a chtělo zmizet.

Nedíval jsem se jen na fotky z jednoho roku starého Mjlsu, ale konečně jsem probral snímky z party, podle které jsem napsal Katedrálu – 25 slov z eskalujícího večírku konce světa. Byl to svět, který si nepamatuji a kterému nerozumím, podivná výspa času, která se nejspíš už nevrátí.

Hlavní nebyl rozsah toho loňského večírku, v Katedrále jsem zašel mnohem mnohem dál, ale trajektorie. Až do samého konce neúprosně stoupala, nikdy nezpomalila, hlasitost šla vždycky nahoru, šílenství jen eskalovalo. Připomínalo to dynamiku Passenger killed in hit and run, East Hastings, Feel Happiness, nebo koncertu Halwa – nahoru, nahoru, nahoru, dokud se už nedá vyšplhat výš a pak najednou konec.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz