k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

But in the end, it doesn't even matter

24. 7. 2017 — k47 (♪)

(Tohle jsem chtěl napsat už dřív, ale do cesty se po­sta­vilo pár špat­ných dnů.)

Každá kul­turní nebo spo­le­čen­ská udá­lost má svoje místo a svůj čas, pár let, kdy dává smysl, pár let, kdy může vzpla­nout. To bylo více než jasné, z reakcí na se­be­vraždu Ches­tera Ben­ning­tona – frontmana Linkin Park. V ko­men­tá­řích pod videi LP se nedalo najít nic jiného než zá­plava sym­pa­tie a šoku. Velká část ko­men­tářů se nesla v duchu:

My child­hood is now gone.

Lis­te­ning with di­f­fe­rent ears now.

Every single Linkin Park song is so much darker now.

It doest'n sound real. What the fuck?

Velká část reakcí měla jedno spo­lečné téma – LP byla sku­pina dět­ství/te­e­nage roků oněch lidí. Hybrid Theory vyšla v roce 2000, Me­te­ora pak v roce 2003 a lidé, kteří byli te­e­nageři v této době – na­ro­zení ±mezi roky 1985 a 1995 – to nej­více za­sáhlo.

Když zemřel Bowie, byl jsem taky trochu smutný, ale ne jako teď, tohle mě koplo o něco víc. Tohle je část mojí války, tohle je válka naší ko­horty po­pu­lace, teď navždy ztra­cená, stejně jako naše mládí. Možná že šlo o po­my­sl­nou za­rážku za jedním věkem, možná že jde o oka­mžik, kdy ne­ná­vi­dění mi­le­nál­nové/ge­ne­race Y (nebo do jaké sku­piny chcete za­řa­dit tenhle po­měrně spe­ci­fický clus­ter mladé krve) musí dospět.

and the sun goes down …

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz