Hvězdné mapy

V noci jsem se podíval z okna a neviděl jsem žádné světlo, neslyšel jsem žádný zvuk.

Když vyhlédnu jedním směrem, není vidět nic. Pár domů se může skrývat daleko za hradbou stromů, ale jsou v nich zcela utopené a z jejich mihotavých oken se ke mně nedostane ani foton.

Když už byla tak dokonalá tma, udělal jsem pár fotek noční oblohy, první vůbec, nikdy před tím jsem nenamířil objektiv na nekonečno. Výsledky mě překvapily. Ten světlejší pruh napříč černotou může být mléčná dráha. Na chvíli se mi z představy, že jsem takhle na šikmo ve vztahu k disku hvězd, udělalo zle.

Zatímco jsem dřepěl na balkónu, u foťáku, který pracoval v pětivteřinových vypětích expozice, vzpomněl jsem si na jednu pasáž FALILV:

I live in a quiet place, where any sound at night means some thing is about to happen: You come awake fast—thinking, what does that mean? Usually nothing.

V tu chvíli něco začalo lézt po střeše. Nejspíš šlo o poblázněnou kočku, která si zkracovala cestu před hřbety střech. Co jiného? Nechtělo se mi věřit, že by nějaký aktivní zloděj vylezl na jednu stranu domu a přes střechu se snažil infiltrovat pozorovací terasu.

Fotit zářící hvězdnou oblohu je docela chyták. Problém je v tom, že se hvězdy hýbou a s dlouhou závěrkou se změní na bílý oblouk na pozadí kosmu. Použitelné maximum je asi pět vteřin, když otevřu clonu naplno a ISO vyšroubuji na 6400, tak se dá něco zachytit. Ale pro ideální fungování by to chtělo by to f/1.4 35mm požírače hvězd.