Hladký beton

Od té doby, co zre­kon­stru­o­vali Hvař jsem tam (&spoň myslím) nikdy ne­vy­stou­pil—tedy až do­ne­dávna, kdy jsem se tam vy­skytl z důvodů pro­ve­dení trans­akce, ve které fi­gu­ro­vala žena, ne­za­ne­dba­telná in­ves­tice & po­ten­ciál do­sa­žení spo­ko­je­nosti někdy ve vzdá­lené bu­douc­nosti.

Pod pří­střešky z jasně čer­vené oceli, do polí kolejí, do moří mod­ro­še­dého kamene & hlad­kého betonu mě vy­ho­dil opoz­děný vlak. Na­de­chl jsem se za­mra­če­ného vzdu­chu & za­ra­zilo mě v jak ob­rov­ském mě­řítku tohle ce­men­tové ší­len­ství roz­jeli. Pod­chody jsou gi­gan­tické a působí spíš jako ka­ta­komby nebo kryty než jako prostá tepna krmící od­jíž­dě­jící vlaky. Hlav­ním pod­cho­dem by bez pro­blémů mohl projet tank, hladký & pre­cizní beton by do­ká­zal přežít bom­bar­do­vání & jedna ex­plo­zivní puma za druhou by se o něj roz­lá­mala jako vlny o le­tar­gické kameny. Jde o masivní dílo, které se ně­ja­kým způ­so­bem nehodí pro svůj účel. Možná za to mohl šedý den pod šedou klen­bou mraků, možná jen ospalá hodina mimo špičky, kdy se be­to­no­vou pus­ti­nou míhaly jen osa­mělé si­lu­ety někde v dálce. Možná. Možná. Možná.