Hladký beton
Od té doby, co zrekonstruovali Hvař jsem tam (&spoň myslím) nikdy nevystoupil—tedy až donedávna, kdy jsem se tam vyskytl z důvodů provedení transakce, ve které figurovala žena, nezanedbatelná investice & potenciál dosažení spokojenosti někdy ve vzdálené budoucnosti.
Pod přístřešky z jasně červené oceli, do polí kolejí, do moří modrošedého kamene & hladkého betonu mě vyhodil opozděný vlak. Nadechl jsem se zamračeného vzduchu & zarazilo mě v jak obrovském měřítku tohle cementové šílenství rozjeli. Podchody jsou gigantické a působí spíš jako katakomby nebo kryty než jako prostá tepna krmící odjíždějící vlaky. Hlavním podchodem by bez problémů mohl projet tank, hladký & precizní beton by dokázal přežít bombardování & jedna explozivní puma za druhou by se o něj rozlámala jako vlny o letargické kameny. Jde o masivní dílo, které se nějakým způsobem nehodí pro svůj účel. Možná za to mohl šedý den pod šedou klenbou mraků, možná jen ospalá hodina mimo špičky, kdy se betonovou pustinou míhaly jen osamělé siluety někde v dálce. Možná. Možná. Možná.





