k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Hon na žraloky

16. 12. 2017 — k47

Teď, když mi de­fi­ni­tivně chcípnul no­te­book, ne­u­sí­nám s pod­cas­tem v uchu, ale u knihy The Great Shark Hunt od Hun­tera S. Thomp­sona.

Jsem si jistý, že teď se tisíc lidí za­hlou­balo: „Proč ne­po­slou­chá na svém te­le­fonu?“ To by byla jistě mož­nost, ale nejsem člověk, kte­rého vzru­šují smart­phony. V tomhle ohledu patřím mezi téměř vy­hy­nulé di­no­saury, kteří k životu po­tře­bují jen klá­ves­nici, čistý linux a vim.

Chytré te­le­fony mi vždycky než cokoli při­pa­daly jako uži­tečné ná­stroje kon­t­roly – jako elek­tri­nocké ště­nice po­cho­du­jící podle cizího rytmu, jejich záměry ne nutně shodné s těmi našimi. Je to jako he­ge­mo­nie micro­softu v pra­sta­rých dnech, na které si teď vzpo­mí­nají jen hac­keři s pl­no­vousy, kteří se každé ráno modlí k por­trétu Ri­charda Stall­mana a pře­mýšlí, jak to všechno vzít zpátky do dob, kdy bylo všechno nové a svěží a naděje na elek­tro­nic­kou utopii stále ještě žila, kdy cypher­pun­kové spřá­daly své šílené sny a nebylo jasné, že na naší pla­netě zů­stane jen troj­zu­bec firem G-A-F, do opoj­ných časů před tím, než jsme všichni začali ve dvoj­stupu po­cho­do­vat do chřtánu VC ze si­li­con valley, a než každá naděje na změnu světa začala tím, že ho část musíme předem prodat za vel­ko­ob­chodní ceny. Ne že bych byl z prin­cipu lud­dita, jen je mi stále víc a víc věcí jedno.

Ale to zase za­bí­hám.

Jak jsem napsal, čtu The Great Shark Hunt — sbírku článků Hun­tera S. Thomp­sona vy­da­ných mezi roky 1962 a 1975. Teď jsem do­ra­zil část, která shr­no­vala texty o zne­u­ctě­ném Ni­xo­novi od po­čátků jeho pre­zi­dent­ské kam­paně v roce 1968, přes zno­vuzvo­lení o čtyři roky poz­ději až po pád v kauze Wa­ter­gate a ná­sled­nou milost od pre­zi­denta Forda.

Bylo krásné číst o oka­mžiku, kdy si HST už brousil nůž na Nixona, pro­tože všichni věděli, že bude sou­zený za vlas­ti­zradu a skončí za mří­žemi, a v tom přišly zprávy, že Ford vydal plný pardon a zpros­til Nixona ja­ké­koli viny. Ten moment HST málem zlomil.

Vztah HST k Ni­xo­novi byl prostý: HST ho ne­sná­šel. Nixon pro něj před­sta­vo­val zo­sob­nění smrti Ame­ric­kého snu. Podle his­to­riků byl kom­pli­ko­va­ným pre­zi­den­tem. Nixon udělal (pře­kva­pivě) aspoň něco dob­rého pro Spo­jené Státy za­kleslé ve stu­dené válce. Za jeho pre­zi­dent­ství se otep­lily vztahy s Čínou a vedl di­plo­ma­tické kam­paně do So­vět­ského svazu. Na druhou stranu hlásal, že ukončí válku ve Viet­namu, ale začal bom­bar­do­vat Kam­bodžu a Laos, zavedl madman theory a pak tu byla kauza kolem Wa­ter­gate.

Podle knihy Com­mand and Con­t­rol od Erica Schlos­sera byl na sa­mot­ném konci velice ne­sta­bilní, pil a měl de­presi. I jeho ge­ne­rá­lové o něm po­chy­bo­vali a tvr­dili, že kdyby vydal povel k ja­der­nému útoku, in­for­mace musí být nejdřív ově­řena u ar­mád­ních špiček.

(HST o tom píše o ně­ko­lik ka­pi­tol dál: The power of the pre­si­dency is so vast, that it is pro­ba­bly a good thing, in re­trospect, that only a very few people in this coun­try un­der­s­tood the gra­vity of Ri­chard Nixon's mental con­di­tion during last year in the White House. There were mo­ments in that year when even his clo­sest fri­ends and advi­sers were con­vin­ced that the pre­si­dent of the United States was so crazy with rage and su­i­ci­dal despair that he was only two mar­ti­nis away from losing his grip en­ti­rely and sud­denly loc­king him­self in his office long enough to make that single te­le­phone call that would have laun­ched enough mis­si­les and bom­bers to blow the whole world off its axis or at least kill 100 mil­lion people.)

Na wiki jsem se taky dočetl:

NASA Ad­mi­nis­tra­tor Thomas O. Paine drew up am­bi­ti­ous plans for the es­tab­lishment of a per­ma­nent base on the Moon by the end of the 1970s and the launch of a manned ex­pe­di­tion to Mars as early as 1981. Nixon re­jec­ted both pro­po­sals due to the ex­pense.

Kdyby nebylo Nixona, mohli jsme se na­ro­dit do světa, kde lidé už krá­čeli po po­vrchu rudé pla­nety a trvale žili měsíci. To by byl svět! Teď se musíme spo­ko­jit s vizemi ka­pes­ního me­si­áše Elona 'spása za tržní ceny' Muska.

Ale po­pravdě, s těmito am­bi­ci­óz­ními plány by kvůli jejich ceně skon­co­val každý pre­zi­dent. Re­a­lity mar­sov­kých výprav a lunár­ních ko­lo­nií bychom se dožili jen, kdyby So­vět­ský Svaz stíhal ve vesmír­ném závodě a ten by pak po­kra­čo­val na po­vrchu měsíce a poté by vedl na cizí pla­nety. A i tak je to po­chybné. Větší a větší rakety nutné pro cestu na Mars, nemají příliš vo­jen­ského vy­u­žití.

Nixon někdy po Wa­ter­gate řekl „I be­lieve you should keep your troubles to your­self.“ To je jedna věc, kterou máme spo­leč­nou. Tvoje pro­blémy jsou tvoje, neměl bys jimi otra­vo­vat své okolí.

HST s ním také našel určité styčné body. V jeho pří­padě to byl base­ball a divil se, že může exis­to­vat vůbec něco, co ho spo­juje s mužem, kte­rého ne­snáší nej­více na světě a kte­rého někdy ne­po­va­žuje ani za člo­věka.


Měl bych každý článek tady psát, jak to dělal HST: osobně, pře­hnaně, bar­vitě & velice in­ten­zivně. Nepsat o té­ma­tech, ale o mém za­po­jení v oněch té­ma­tech, do­pl­nit to ná­sil­nými fan­ta­zi­emi, bar­vi­tým ja­zy­kem plným „vi­ci­ous swines“, „twis­ted freaks“, „ugly re­a­li­ties“ a po­dob­nými obraty, zmín­kami o mo­hutné kon­zu­maci al­ko­holu a drog, a pak to za­vá­zat stuž­kou o se­lhání hnutí Hip­pies.

Když už jsem zmínil Hip­pies, v další části knihy v článku The 'Ha­shbury' is the ca­pi­tal of the hip­pies píše o zrodu Hip­pies a už od za­čátku na ně má kri­tický pohled. Vidí je jako pře­hnané op­ti­mis­tické lidi bez plánu, kteří musí ul­ti­mátně selhat ve své misi a vy­šumět do ztra­cena a sle­do­vat tak stejný osud, který po­stihl be­at­niky před nimi.

Na za­čátku se­dm­de­sá­tých let pak ve Fear and Lo­athing in Las Vegas bi­lan­cuje o ne­slav­ném konci Hip­pies a psy­che­de­lické kul­tury jako síly, které věřila, že má po­ten­ciál vý­razně změnit svět k lep­šímu.


Bez no­te­booku jsem taky začal ces­to­vat velice na­lehko. V batohu jen knihu, tenký blok, věr­ného Par­kera a do­sta­tek zbraní pro nutnou se­be­obranu. Někdy je to jen ple­chovka mace, jindy vy­ha­zo­vací nůž, někdy taser, občas masivní nože Kam­p­f­mes­ser nebo bi­zarní za stu­dena kované dýky Wa­ki­za­shi. Podle nálady.

Když si někde sednu, au­to­ma­ticky otevřu knihu a čtu.

Jednou jsem seděl na la­vič­kách na Hlav­ním, čtyři místa bez opě­ra­del, při­stál jsem na jeden konec, na druhém seděl nějaký po­divný týpek se čer­nými půl­mě­síci špíny za nehty.

Ohlédl jsem se za sebe na velké hodiny, zpo­zo­ro­val jsem ho, bez hnutí seděl v ne­při­ro­zené pozici a za­rud­lýma očima na mě bez mrkání zíral.

Vrátil jsem pohled zpátky do knihy a říkám si: „Tak tenhle je dobrej.“

Za chvíli jsem usly­šel: „Co je v tom dob­rýho?“

On umí mluvit? Čekal jsem že je ka­ta­to­nic­kém šoku, kdy se nemůže po­hnout, dro­gami jsem si byl skoro jistý, možná úraz hlavy. Pomalu a po­ba­veně jsem se na něj otočil a ukázal mu přebal knihy a začal jsem se po­chech­tá­vat. Zdálo se mi, že nej­lepší od­po­věď, které by ro­zu­měl by byla: „Slova a věty, pře­de­vším slova.“

„Co v tom je?“ zeptal se znovu.

Začal jsem se ne­kon­t­ro­lo­vaně smát a vy­svět­lo­val mu, že jde o soubor článků pře­vážně o kan­di­da­tuře, pre­zi­dent­ství a pádu Ri­charda Milhouse Nixona. Byl to bi­zarní oka­mžik – snažit se vy­svět­lit nuance psaní HST o dů­le­žité po­li­tické figuře člo­věku, který ne­vy­padá, že by byl schopný slovo nuance vůbec vy­slo­vit.

Ale v té době začala ochranka čistit se­dačky. Dva chlápci v ze­le­ných trič­kách, před které měli pře­ho­zené černé tak­tické vesty, se vy­ptá­vali lidí: „Ces­tu­jete? Ces­tu­jete? Ces­tu­jete?“ Kdo ne­ces­to­val, musí pryč. Nevím jak přesně to chtěli ověřit, zdali, sta­čilo jen říct „ano“ nebo člověk musel před­lo­žit platný jízdní doklad, kopii rod­ného listu a osobní do­zná­ním po­de­psané třemi ge­ne­ra­cemi předků, které je třeba v pří­padě nouze nutné vzkří­sit z mrtvých.

Nevím ani jak to do­padlo s ne­če­ka­ným li­te­rár­ním kum­pá­nem, pro­tože jsem už zdrhal na vlak a pře­mýš­lel, jaký no­te­book bych si měl koupit.


+1: Mám pro vás výzvu. Až budete na prvním rande zkuste do kon­ver­zace za­čle­nit větu „A to jedna věc, kterou mám spo­leč­nou s pre­zi­den­tem Ni­xo­nem.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz