k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Glorifikace deprese

16. 5. 2017 — k47 (♪)

Když někdo pro­hlásí, že se nechce zbavit své de­prese, pro­tože je jeho sou­částí, vždycky zne­chu­ceně za­krou­tím očima.

Glo­ri­fi­kace de­prese je jedna věc, kterou z hloubi duše ne­sná­ším, i když ji na druhou stranu chápu. Naše zá­žitky ex­terní i in­terní for­mují to, čím jsme, a de­prese je velice silný pro­ži­tek, tiché ze­mětřesní, které člo­věka roz­láme na kusy. Glo­ri­fi­ko­vat tento stav jako sou­část iden­tity, jako nějaký stoc­kholm­ský syn­drom k hla­dině se­ro­to­ninu ve vlast­ním mozku, je po­chybné, ale po­cho­pi­telné. I když nevím, jestli lidé, kteří tohle pro­hla­šují (na­po­sledy jsem to slyšel od Susan Calman v RHLSTP pod­castu), chtějí celou de­presi, včetně ne­schop­nosti vstát z po­stele, ne­kon­čí­cího pláče, ztráty chuti k jídlu, vy­mi­zení všech po­žitků, ne­schop­nosti cokoli udělat a další břečky, která jim zka­zila život. Do­vo­lím si tvrdit, že nikdo, kdo je na dně hlu­biny v tom nej­hor­ším stavu, si ne­řekne, že takhle chce zůstat na­po­řád, že tohle je jeho sou­částí. Možná si ne­do­káže před­sta­vit, že to může být jinak než takhle, ale těžko po tom prahne.

To co si lidé spo­jují se svojí iden­ti­tou (IMHO), je to, co se stane potom, když se to všechno zlepší, když nejsou symptomy na­to­lik zá­važné a trpící cítí, že přežil & pro­žité peklo ho zo­ce­lilo.

Glo­ri­fi­ko­vat de­presi zna­mená nemít dost před­sta­vi­vosti, že se dá žít i jinak, že i bez to­ho­hle straš­li­vého men­tál­ního pa­ra­zita, to stále budeme my, stále ti stejní lidé, jenom zdraví.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz