Děsír & improv

O recesistickém uskupení Děsír jsem se tu už jednou zmínil – fungují od dob komunistického dávnověku a průběžně umírají, jen aby je někdo na čas vzkřísil. Poslední inkarnace se chopil Vítek Ježek & oživil ducha dětí sídlištní recese.

Nikdy nedosáhli velké popularity a žádná z jejich operací nebyla nikdy skutečně masivní. Místo toho Děsír v posledních letech operuje v sotva postřehnutelném měřítku za pomoci malého rotujícího ansámblu. Gigantická akce by vypadala dobře, ale malý cílený zásah je pro účely recese nejspíš efektivnější. V pár lidech se dá snadno uniknout pozornosti zvenčí. Jak to psal Kurtz v Apokalypse:

We need fewer men, and better. If they were committed, this war could be won with a fourth of our present force.

Spis jejich poslední diverze byl nadepsán: „Rozesmějme tramvaj! Roztančeme metro!“ & podle legendy šlo o jakousi improvizaci ve veřejném prostoru. Propozice nevnášely do věci příliš světla a nebylo jasné, co se vlastně bude dít. Dávná jóga v metru říkala všechno už jen titulkem, ale tohle — nebyl jsem si vůbec jistý. Možná proto se ukázalo méně než 10 duší.

Zrovna v té době ████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████ ale pak jsem uviděl VJ, naposledy jsem ho zahlédl na ████████████████████████████████████████████████████████████ Až později mi došlo, jak strašně nespolečensky jsem se zachoval & chtěl jsem to odčinit. Ale improv rozcvička byla v plném proudu.

O co tedy šlo? Na mechanické rovině o to se chovat jako idiot ve veřejném prostoru, nevnímat nepatřičnost vlastního konání & místo toho si ji užívat. V rovině filosofické se sešlost snažila nějak narušit neosobní rytmus města & vnést do něj lidskost & osobní kontakt. Jak se ukázalo, bylo to prakticky nemožné. Usmívat se na lidi kolem, navázat oční kontakt, něco pochválit nebo vytvořit, i když mihotavé, ale přesto upřímné spojení, působí překvapivě cize. Město na tyto podněty nereaguje, nečeká, že se něco takového může stát za normálních okolností, sleduje je s podezřením.

I když jsem se cítit strašlivě mimo svou komfortní zónu (přitahovat na sebe pozornost je noční můra každého introverta), i tak to byla zábava. Svým způsobem.

Na druhou stanu to potvrdilo mojí představu města, které je ve své podstatě latentně nepřátelským prostředím, kde všichni ostatní nejsou nic víc než potenciální zdroj nebezpečí, kde je třeba – i s nejlepšími úmysly a nejzářivějším optimismem – počítat jen s tím nejhorším, kde odcizení dosáhlo absolutního rozměru & téměř ho není možné zvrátit. Nedávno jsem četl článek kritizující mladé liberální profesionály pro jejich chybějící ukotvení & možná na tom něco bude. Město, které je jen přechodovou komorou jejich obyvatel, pomíjivých expatů & nekonečného pulzu turistů, si nikdy nemůže udržet identitu & působit skutečně přátelsky.

Jediný možný přístup, jak se s ním vypořádat, je mít neustále po ruce pepřový sprej, nůž nebo něco smrtelnějšího & být připraven na nevyhnutelnou katastrofu. Nejen připraven, ale aktivně po ní toužit.

+1: Bohužel z téhle extravaganzy nemám žádné fotky. Události nebyly nijak příliš fotogenické.