k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Děsír & improv

15. 9. 2017 — k47 (♪)

O re­ce­sis­tic­kém usku­pení Děsír jsem se tu už jednou zmínil – fun­gují od dob ko­mu­nis­tic­kého dáv­no­věku a prů­běžně umí­rají, jen aby je někdo na čas vzkří­sil. Po­slední in­kar­nace se chopil Vítek Ježek & oživil ducha dětí síd­lištní recese.

Nikdy ne­do­sáhli velké po­pu­la­rity a žádná z jejich ope­rací nebyla nikdy sku­tečně masivní. Místo toho Děsír v po­sled­ních letech ope­ruje v sotva po­střeh­nu­tel­ném mě­řítku za pomoci malého ro­tu­jí­cího an­sám­blu. Gi­gan­tická akce by vy­pa­dala dobře, ale malý cílený zásah je pro účely recese nej­spíš efek­tiv­nější. V pár lidech se dá snadno unik­nout po­zor­nosti zvenčí. Jak to psal Kurtz v Apo­ka­ly­pse:

We need fewer men, and better. If they were com­mit­ted, this war could be won with a fourth of our pre­sent force.

Spis jejich po­slední di­verze byl na­de­psán: „Ro­ze­smějme tram­vaj! Roz­tan­čeme metro!“ & podle le­gendy šlo o ja­kousi im­pro­vi­zaci ve ve­řej­ném pro­storu. Pro­po­zice ne­vná­šely do věci příliš světla a nebylo jasné, co se vlastně bude dít. Dávná jóga v metru říkala všechno už jen ti­tul­kem, ale tohle — nebyl jsem si vůbec jistý. Možná proto se uká­zalo méně než 10 duší.

Zrovna v té době ████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████ ale pak jsem uviděl VJ, na­po­sledy jsem ho za­hlédl na ████████████████████████████████████████████████████████████ Až poz­ději mi došlo, jak strašně ne­spo­le­čen­sky jsem se za­cho­val & chtěl jsem to od­či­nit. Ale improv roz­cvička byla v plném proudu.

O co tedy šlo? Na me­cha­nické rovině o to se chovat jako idiot ve ve­řej­ném pro­storu, ne­vní­mat ne­pa­t­řič­nost vlast­ního konání & místo toho si ji užívat. V rovině fi­lo­so­fické se se­šlost sna­žila nějak na­ru­šit ne­o­sobní rytmus města & vnést do něj lid­skost & osobní kon­takt. Jak se uká­zalo, bylo to prak­ticky ne­možné. Usmí­vat se na lidi kolem, na­vá­zat oční kon­takt, něco po­chvá­lit nebo vy­tvo­řit, i když mi­ho­tavé, ale přesto upřímné spo­jení, působí pře­kva­pivě cize. Město na tyto pod­něty ne­re­a­guje, nečeká, že se něco ta­ko­vého může stát za nor­mál­ních okol­ností, sle­duje je s po­de­zře­ním.

I když jsem se cítit straš­livě mimo svou kom­fortní zónu (při­ta­ho­vat na sebe po­zor­nost je noční můra kaž­dého in­tro­verta), i tak to byla zábava. Svým způ­so­bem.

Na druhou stanu to po­tvr­dilo mojí před­stavu města, které je ve své pod­statě la­tentně ne­přá­tel­ským pro­stře­dím, kde všichni ostatní nejsou nic víc než po­ten­ci­ální zdroj ne­bez­pečí, kde je třeba – i s nej­lep­šími úmysly a nej­zá­ři­věj­ším op­ti­mis­mem – po­čí­tat jen s tím nej­hor­ším, kde od­ci­zení do­sáhlo ab­so­lut­ního roz­měru & téměř ho není možné zvrá­tit. Ne­dávno jsem četl článek kri­ti­zu­jící mladé li­be­rální pro­fe­si­o­nály pro jejich chy­bě­jící ukot­vení & možná na tom něco bude. Město, které je jen pře­cho­do­vou ko­mo­rou jejich oby­va­tel, po­mí­ji­vých expatů & ne­ko­neč­ného pulzu tu­ristů, si nikdy nemůže udržet identitu & pů­so­bit sku­tečně přá­tel­sky.

Jediný možný pří­stup, jak se s ním vy­po­řá­dat, je mít ne­u­stále po ruce pe­p­řový sprej, nůž nebo něco smr­tel­něj­šího & být při­pra­ven na ne­vy­hnu­tel­nou ka­ta­strofu. Nejen při­pra­ven, ale ak­tivně po ní toužit.

+1: Bo­hu­žel z téhle ex­tra­va­ganzy nemám žádné fotky. Udá­losti nebyly nijak příliš fo­to­ge­nické.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz