Deník

Dneska jsem si přečetl celý deník, který jsem psal v letech 2006 až 2009. Začalo to celkem naivně. Chtěl jsem tady napsat něco v tom smyslu, že to vypadá, že jsem vždycky byl mizernej parchant – tehdy i teď, že jsem si života nikdy neužíval, ani před dekádou ani teď, dodat, že se v těchto ohledech změnilo jen málo a být ohledně celé věci sarkastický.

První zápis obsahoval tohle:

Ale proč to neudělat naopak? Zavést ██████████, který by byl veřejný a přesto by obsahoval úplně všechno bahno, které člověk má v hlavě? Proč ne?

Vskutku: Proč ne?.

Fráze „nic se nestalo“ se opakovala často a její frekvence postupně narůstala. Ale všechno bylo celkem pozitivní, protknuté zmatkem té doby a dalo se interpretovat, že jsem byl mladý a byl jsem idiot.

Některé obraty byly překvapivě optimistické, jako třeba „abych splatil všechny dluhy vůči své fantazii“. To přímo zavání touhou něco udělat.

Ale pak jsem četl dál a situace se začala velice rychle zhoršovat.

Na začátku byla každá věta prosycená nadějným bravadem boje, který stojí za to bojovat, i když není možné vyhrát. To ale v jednom okamžiku zcela zmizelo a všechno šlo ke dnu. Stejně tak se změnil postoj k sebevraždě – na začátku jako něco zcela nemyslitelného, ke konci jako jediná cesta ven.

Jedině když jsem to měl celé takhle před sebou a přečetl to na jeden zátah, jsem viděl rozsah celkového chátrání. Je těžké posoudit současnou situaci bez historie, která k ní vedla. Když je změna pomalá, osamocený současný moment vypadá normálně a celkem nedůležitě, jako že to takové bylo vždycky, že se nic nezměnilo. V kontextu měsíců a let je to depresivní čtení, které víc než cokoli jiného připomíná volný pád do hlubiny. Dlouho se nic neděje a pak najednou nastane zlom tak ostrý, že by se na něm člověk pořezal. Nic, nic, nic a najednou úplné dno.

Poslední zápis, psaný anglicky, končí takhle:

…on the other hand █████████████████████████ so it should be better now.
Should be. ████████████████████ who knows.

Teď už to vím. Nebylo to lepší.