Co vidíš, nemusí být skutečné

Tohle mě po­ba­vilo – služba pro do­dá­vání davů na za­kázku. Jestli ne­chcete, aby váš podnik vy­pa­dal prázdně, stačí si ob­jed­nat dav just-in-time. Služba se po­stará o ká­dro­vání kan­di­dátů, kon­t­rolu, že tam sku­tečně do­ra­zili, jak dlouho tam strá­vili, jak nad­šeně se u toho tvá­řili & pak shro­máždí odezvu. Všechno jede přes mobily s GPS, tak proč se jim ne­dí­vat přes rameno, žejo?

Líbí se mi ta před­stava, že to co vidím kolem sebe, nemusí být sku­tečné a může jít jen o pre­cizně při­pra­ve­nou iluzi. Nemám ji rád, ale fas­ci­nuje mě její zvrá­cená logika.

Lidé kolem můžou být jen herci najatí na hodinu, kteří mají vy­tvo­řit přelud, že je o akci větší zájem, kteří mají být krásní, přá­tel­ští a družní, kteří mají vlast­ními těly vy­bu­do­vat fa­leš­nou at­mo­sféru jako v nějaké Truman Show. Když jim pak skončí směna, zmizí a můžou být spat­řeni za rohy lu­xus­ních pod­niků a barů, do kte­rých byli najati, jak po­ku­řují a na mobilu hle­dají, zdali je jejich kor­po­rátní lout­ko­vo­dič nechce poslat na další šichtu.

Web oné služby je po­cho­pi­telně plný po­krou­ce­ného kor­po­rát­ního newspe­aku, který se (marně) snaží zakrýt fakt, že jsou jen dal­šími bez­du­chými žol­dáky re­klam­ního prů­myslu, kteří na­jí­mají další žol­dáky, za­tímco se je snaží pře­svěd­čit, že jde o něco víc, o crowd­cas­ting.

We work with event pro­fes­si­o­nals to build crowd so­lu­ti­ons that matter most.

„Crowd so­lu­ti­ons“, inu lol. „So­lu­tion“ je v tomto žar­gonu skoro pa­ra­zi­tické slovo. Ma­na­žer nikdy ne­o­pa­kuje „ehm“ nebo „jako“, ale vždycky a pouze „so­lu­tion.“

Ale to od­bí­hám.

Nevím jak časté jsou prak­tiky kon­stru­o­vané re­a­lity, ale ti­po­val bych, že to nebude tak horké. Fi­gur­nati budou na­sa­zo­váni na bi­tevní pole hor­ního škra­loupu, kde je třeba co nej­větší lesk. Jediný ro­zumný postup je všechno zpo­chyb­ňo­vat, pro­tože i to, co se tváří celkem ne­škodně, může být ma­ligní nádor re­klamy.

Přesto idea zkon­stru­o­va­ných si­tu­ací je opojná. Re­ce­sis­tický Děsír dělá něco po­dob­ného, ale jejich akce se blíží před­sta­vení v duchu Improv Eve­ry­where, kdy je jasné, že je to něco spe­ci­ál­ního, co vy­bo­čuje z všed­ního rytmu města.

Snad jen o pra­dáv­ném čtení v metru ně­které noviny psaly, že je to sou­část týdne li­te­ra­tury nebo co. To se vklí­nilo do všed­nosti z jiného úhlu, šlo o ne­vě­do­mou in­fil­traci.

Bylo by skvělé, kdyby udě­lali něco opač­ného – zkon­stru­o­vali re­a­litu plně pod jejich tak­tov­kou, kterou diváci při­jmou jako něco sku­teč­ného, jen aby bylo na oka­mžik od­ha­leno, že jde o něco ne­při­ro­ze­ného. Jeden pří­klad za všechny: Vác­la­vák, večer, do kor­zu­jí­cích davů vpus­tíme stovku našich lidí, každý z nich má v ruce fo­to­gra­fický blesk, všichni jsou ze­syn­chro­ni­zo­váni a ve stej­nou vte­řinu každý z nich zvedne blesk nad hlavu a jednou ho odpálí. Udě­lají to jenom jednou a po­kra­čují v chůzi. Něco se stalo, oči­vidně jde o něco or­ga­ni­zo­va­ného, co na­ru­šilo před­stavu, že všechno kolem není víc než při­ro­zený shon světa, ale nikdo ne­po­skytl žádné vy­svět­lení. Jde o mikro fla­shmob, který se stane tak rychle, že nikdo nemá šanci vy­táh­nout foťák.