Bleskování

Kdysi na Signálech jsem přičichl k bleskování & líbilo se mi to. O pár dnů později, když jsem se cítil na dně, jsem vyrazil do města s ghetto strojem v jedné ruce a blesk v druhé ve snaze něco ulovit metodou absolutního kontaktu.

Když nic nemá smysl, tak proč nespáchat zrovna tohle?

Takovéto zásahy je třeba plánovat. Člověk má jen jednu příležitost & pak se musí dát do pohybu. Jakmile vystřelí, je z principu odhalen.

Po chvíli jsem zpozoroval dědka, který zdálky vypadal celkem zajímavě. Říkám si: Vezmu ho. Počkám, až se dostane blíž. Záblesk. Ale on na nic nečekal, reagoval zcela reflexivně, ohnal se igelitovou taškou a vzal mě po tváři. Nevím proč, ale v tu chvíli mi to přišlo neuvěřitelně vtipné a nemohl jsem se přestat smát.

Ale většinou jsou reakce lidí mnohem méně agresivní. Většinu nereagují nebo si ani nevšimnou, že se dostali do výstřelu blesku. To je trochu znepokojivé. Jsou vůbec naživu? Ne že bych si stěžoval, ale přesto, co se to jenom děje?

Občas zareagují odmítavě, ale to je překvapivě vzácné.

Když jsem se táhl kolem průvodu Falung Fong, byl jsem na vysoké vlně, v dobré náladě, skoro extatické, a střílel snímky lidí kolem. Vzal jsem jednu ženu, černošku u stánku. Chvíli čekám, jestli si mě nevšimne, nic se nestalo, tak odcházím. V tom se ozve, anglicky na mě něco volá, přijdu blíž, začne vysvětlovat, že se nejdřív musím zeptat na svolení.

To mi taky přišlo k popukání. Samozřejmě, že bych se měl zeptat, ale proč bych to sakra dělal? V tom je kouzlo celé téhle věci—překroč pravidla, čekej na trest.