k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Bleskování

28. 11. 2017 — k47 (♪)

Kdysi na Sig­ná­lech jsem při­čichl k bles­ko­vání & líbilo se mi to. O pár dnů poz­ději, když jsem se cítil na dně, jsem vy­ra­zil do města s ghetto stro­jem v jedné ruce a blesk v druhé ve snaze něco ulovit me­to­dou ab­so­lut­ního kon­taktu.

Když nic nemá smysl, tak proč ne­spáchat zrovna tohle?

Ta­ko­véto zásahy je třeba plá­no­vat. Člověk má jen jednu pří­le­ži­tost & pak se musí dát do pohybu. Jakmile vy­střelí, je z prin­cipu od­ha­len.

Po chvíli jsem zpo­zo­ro­val dědka, který zdálky vy­pa­dal celkem za­jí­mavě. Říkám si: Vezmu ho. Počkám, až se do­stane blíž. Záblesk. Ale on na nic ne­če­kal, re­a­go­val zcela re­fle­xivně, ohnal se ige­li­to­vou taškou a vzal mě po tváři. Nevím proč, ale v tu chvíli mi to přišlo ne­u­vě­ři­telně vtipné a nemohl jsem se pře­stat smát.

Ro­as­ted indeed!

Ale vět­ši­nou jsou reakce lidí mnohem méně agre­sivní. Vět­šinu ne­re­a­gují nebo si ani ne­všim­nou, že se do­stali do vý­střelu blesku. To je trochu zne­po­ko­jivé. Jsou vůbec naživu? Ne že bych si stě­žo­val, ale přesto, co se to jenom děje?

Občas za­re­a­gují od­mí­tavě, ale to je pře­kva­pivě vzácné.

Když jsem se táhl kolem prů­vodu Falung Fong, byl jsem na vysoké vlně, v dobré náladě, skoro exta­tické, a stří­lel snímky lidí kolem. Vzal jsem jednu ženu, čer­nošku u stánku. Chvíli čekám, jestli si mě ne­všimne, nic se ne­stalo, tak od­chá­zím. V tom se ozve, an­g­licky na mě něco volá, přijdu blíž, začne vy­svět­lo­vat, že se nejdřív musím zeptat na svo­lení.

To mi taky přišlo k po­pukání. Sa­mo­zřejmě, že bych se měl zeptat, ale proč bych to sakra dělal? V tom je kouzlo celé téhle věci—pře­kroč pra­vi­dla, čekej na trest.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz