Běžci

Skutečný večírek vždycky začne, až když skončí večírek.

Stejně tomu bylo, když jsem narazil do pražského půlmaratonu. Z metra jsem vylezl zrovna, když se běžci rozbíhali, moře hlav se míhalo za kordonem diváků, jeden běžec za druhým jako utržená lavina, masa se dala do pohybu a už ji nic nemohlo zastavit.

Cítil jsem zase ten zvláštní pocit vstupu do šílenství. Na schodech v metru by bylo možné nakreslit čáru, na jedné straně člověk neví, že se něco děje, ale udělá jeden krok vpřed a najednou je uprostřed šílenství.

Začal jsem sledovat běžce v klíčovém bodě, kudy měli proběhnou celkem třikrát. Velice rychle to přestal být závod a začala to být degenerovaná oslava. Kolik běžců mělo reálnou šanci zvítězit? Možná dvacet z prvního bloku. Ale v poli startovalo přes osm tisíc lidí. Nemohli vyhrát, ale běželi, hnáni vyšinutou touhou po exhibici, narcisismu a snahou zapadnout do mustru „všichni sportují“, „všichni běží maraton“ a „všichni se tím chlubí na sociálních sítích (několik selfie podmínkou)“. Někteří z nich byli očividní recesisté, postavičky, charaktery. Právě oni tvořili aspoň nějakou duši závodu. Blok profesionálů se prohnal bodem v polovině trati a zase zmizel. Na nich nezáleželo, byli to běžci z povolání, placení za každý krok, mnohem zábavnější bylo pozorovat masiv běžců na opačném konci fyzické kondice, pro které to nebylo víc než dementní show.

Akce neskončila fanfárou, neskončila nijak, jen se pomalu začínala rozplizat. Rozdíl mezi prvními profesionály a posledními běžci byly dvě hodiny a něco, první várka už dávno doběhla, zatímco ohon se teprve blížil poloviční otočce. Proto se lidé s medailemi kolem krku a v termodekách jako alobaloví supermani začali mísit davem, byli všude, celé centrum města jimi bylo prolezlé, pochodovali ulicemi, slavili své soukromé slavnosti, postávali na nárožích, polehávali na trávě, seděli na zahrádkách. Na medaili se dalo narazit na každém kroku.