k47.cz
koronavirus výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Běžci

1. 4. 2017 — k47 (♪)

Sku­tečný ve­čí­rek vždycky začne, až když skončí ve­čí­rek.

Stejně tomu bylo, když jsem na­ra­zil do praž­ského půl­ma­ra­tonu. Z metra jsem vylezl zrovna, když se běžci roz­bí­hali, moře hlav se míhalo za kor­do­nem diváků, jeden běžec za druhým jako utr­žená lavina, masa se dala do pohybu a už ji nic ne­mohlo za­sta­vit.

Cítil jsem zase ten zvláštní pocit vstupu do ší­len­ství. Na scho­dech v metru by bylo možné na­kres­lit čáru, na jedné straně člověk neví, že se něco děje, ale udělá jeden krok vpřed a na­jed­nou je upro­střed ší­len­ství.

Začal jsem sle­do­vat běžce v klí­čo­vém bodě, kudy měli pro­běh­nou celkem tři­krát. Velice rychle to pře­stal být závod a začala to být de­ge­ne­ro­vaná oslava. Kolik běžců mělo re­ál­nou šanci zví­tě­zit? Možná dvacet z prv­ního bloku. Ale v poli star­to­valo přes osm tisíc lidí. Ne­mohli vyhrát, ale běželi, hnáni vy­ši­nu­tou touhou po exhi­bici, nar­ci­sismu a snahou za­pad­nout do mustru „všichni spor­tují“, „všichni běží ma­ra­ton“ a „všichni se tím chlubí na so­ci­ál­ních sítích (ně­ko­lik selfie pod­mín­kou)“. Ně­kteří z nich byli oči­vidní re­ce­sisté, po­sta­vičky, cha­rak­tery. Právě oni tvo­řili aspoň ně­ja­kou duši závodu. Blok pro­fe­si­o­nálů se pro­hnal bodem v po­lo­vině trati a zase zmizel. Na nich ne­zá­le­želo, byli to běžci z po­vo­lání, pla­cení za každý krok, mnohem zá­bav­nější bylo po­zo­ro­vat masiv běžců na opač­ném konci fy­zické kon­dice, pro které to nebylo víc než de­mentní show.

Akce ne­skon­čila fan­fá­rou, ne­skon­čila nijak, jen se pomalu za­čí­nala roz­pli­zat. Rozdíl mezi prv­ními pro­fe­si­o­nály a po­sled­ními běžci byly dvě hodiny a něco, první várka už dávno do­běhla, za­tímco ohon se teprve blížil po­lo­viční otočce. Proto se lidé s me­dai­lemi kolem krku a v ter­mo­de­kách jako alo­ba­loví su­per­mani začali mísit davem, byli všude, celé cen­t­rum města jimi bylo pro­lezlé, po­cho­do­vali uli­cemi, sla­vili své sou­kromé slav­nosti, po­stá­vali na ná­ro­žích, po­le­há­vali na trávě, seděli na za­hrád­kách. Na me­daili se dalo na­ra­zit na každém kroku.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz