k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Pozoruhodně bezcenný den

18. 6. 2017 — k47 (♪)

James Micken ve vý­bor­ném The Night Watch popsal, co je to Texaský styl:

This is not the world of the sys­tems hacker. When you debug a dis­tri­bu­ted system or an OS kernel, you do it Texas-style. You gather some mean, stoic people, people who have seen things die, and you get some pri­mi­tive tools, like a com­pass and a rucksack and a stick that’s poin­ted on one end, and you walk into the wil­der­ness and you look for trouble, possi­bly while using chewing to­bacco.

Vy­ra­zit do pus­tiny a hledat pro­blémy.

Po­dobně fun­go­vala sobota, až na to, že šlo o Phu & místo kom­pasu a na­ostře­ného klacku jsem byl oz­bro­jen jen po­ci­tem ne­od­vratné zkázy. Něco přece musím dělat, tak proč ne bráz­dit městem a doufat, že se stane něco hroz­ného.

Na Vác­la­váxu to žilo po­div­ným mixem, jak jsem schá­zel dolů po hrbu ná­městí, na­ra­zil jsem na hro­mady na­leš­tě­ného chromu mo­to­rek, čety mo­tor­kářů v kůži a o kus dál na stře­do­věké rytíře na koních. Člověk by čekal skoro všechny kom­bi­nace, jenom ne tuhle. Šlo o MDA ride – ně­ja­kou cha­ri­ta­tivní ope­raci pro lidi po­sti­žené sva­lo­vou dystro­fií. Proč ne? Kla­sický manévr – jestli chcete očis­tit pověst vašeho bloku po­pu­lace, za­pleťte se do cha­rity.

Ná­plavka se rojila fes­ti­va­lem malých pi­vo­varů, vstupné nula, člověk si musel jenom koupit jejich spe­ci­ální de­gustační mi­k­ro­půl­litr a doufat, že se v opi­losti ne­pře­padne přes hranu ná­břeží.

Na druhé straně řeky ma­né­v­ro­val fes­ti­val di­va­dla nebo co. Vodu jsem ne­pře­šel, abych se po­dí­val, co je to zač, tam někde mi začala do­chá­zet naděje a vět­šinu času a men­tální ener­gie jsem strá­vil fan­ta­zi­emi, jak se vrhám na nebo pod pro­jíž­dě­jící auta nebo z mostů.

O kus dál v Zít­ko­vých sadech/PalNám pro­bí­hal jakýsi turnaj v plá­žo­vém vo­lej­balu. Proč ne? Zrovna začaly hrát ženy.

V parku na Kar­lově ná­městí si čes­ko­slo­ven­ská exi­lová armáda roz­lo­žila tábor a uka­zo­vala svůj hard­ware z doby druhé svě­tové války. Uká­zalo se, že to bylo něco k pří­le­ži­tosti aten­tátu na Hei­d­ri­cha. Ne­vě­děl jsem, že kostel ve kterém vy­pla­vili An­tro­po­idy, byl o ulici níž, pár metrů od budovy ČVUT, kde jsem pro­mar­nil pár let.

Blou­dil jsem dál, v jednom místě jsem zdálky za­sle­chl hudbu. Jestli je jedno pra­vi­dlo, podle kte­rého stojí za to se řídit, je to, že když slyším bordel, jdu k němu. Na­ko­nec se uká­zalo, že nějací Me­xi­čani hráli pod Sta­li­nem. Nic moc.

Vracel jsem se zpátky, Pa­říž­skou ulicí a snil o tom, jak kolem mě vy­buchuje a jak se domy se­sou­vají k zemi v ob­la­cích lu­xus­ního prachu. Asi v po­lo­vině ulice byla zá­brana, pár po­li­cajtů po­stá­valo kolem dvou aut, možná čekali na pro­blémy, možná že ne, jejich vý­stroj byla celkem lehká v po­rov­nání s prů­mě­rem těchto dnů, kdy člověk ve městě běžně naráží na dvo­jice Zákona vy­zbro­jené kom­bi­nací de­ví­ti­mi­li­me­t­rové MP5 a krátké G36 na vo­jen­skou ráži 5.56, obě zbraně od ně­mec­kého Hec­kler & Koch, de­va­de­sát ran, stačí dva pohyby ruky a na dlažbě může ležet pár de­sí­tek mrtvých těl. Jeden zákon chytl svojí zbraň oběma rukama, na vte­řinu jsem doufal, že začne stří­let, ale jen si po­po­sa­dil popruh.

Někde na úrovni hlídky Zákona začalo být něco slyšet. Na Sta­ro­máxu se konal koktejl fest, nebo jak se to vlastně jme­no­valo, s hudbou a (nej­spíš) i koktejly. Zdálky byly slyšet jen basy a zněly jako vý­buchy. Ko­nečně to začíná, vezmi si moje tělo. Plížil jsem blíž a blíž a blíž, ex­ploze sílily, jako kdy­bych vstu­po­val do epi­cen­tra ně­ja­kého peč­livě na­plá­no­va­ného útoku masiv­ních roz­měrů. Cen­t­rum centra se roz­la­muje na kusy, ničeno ze­vnitř. V ten jeden oka­mžik jsem si na zlomek vte­řiny při­pa­dal spo­ko­jený.

Za celý den jsem viděl pár věcí, ████████████████████ nic z toho jsem si ne­u­ží­val, při­nej­lep­ším to bylo o něco málo nad hla­di­nou kaž­do­denní šedi.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz