k47.cz    — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura | twitter FB


««« »»»

Pozoruhodně bezcenný den

18. 6. 2017 — k47

James Micken ve výborném The Night Watch popsal, co je to Texaský styl:

This is not the world of the systems hacker. When you debug a distributed system or an OS kernel, you do it Texas-style. You gather some mean, stoic people, people who have seen things die, and you get some primitive tools, like a compass and a rucksack and a stick that’s pointed on one end, and you walk into the wilderness and you look for trouble, possibly while using chewing tobacco.

Vyrazit do pustiny a hledat problémy.

Podobně fungovala sobota, až na to, že šlo o Phu & místo kompasu a naostřeného klacku jsem byl ozbrojen jen pocitem neodvratné zkázy. Něco přece musím dělat, tak proč ne brázdit městem a doufat, že se stane něco hrozného.

Na Václaváxu to žilo podivným mixem, jak jsem scházel dolů po hrbu náměstí, narazil jsem na hromady naleštěného chromu motorek, čety motorkářů v kůži a o kus dál na středověké rytíře na koních. Člověk by čekal skoro všechny kombinace, jenom ne tuhle. Šlo o MDA ride - nějakou charitativní operaci pro lidi postižené svalovou dystrofií. Proč ne? Klasický manévr - jestli chcete očistit pověst vašeho bloku populace, zapleťte se do charity.

Náplavka se rojila festivalem malých pivovarů, vstupné nula, člověk si musel jenom koupit jejich speciální degustační mikropůllitr a doufat, že se v opilosti nepřepadne přes hranu nábřeží.

Na druhé straně řeky manévroval festival divadla nebo co. Vodu jsem nepřešel, abych se podíval, co je to zač, tam někde mi začala docházet naděje a většinu času a mentální energie jsem strávil fantaziemi, jak se vrhám na nebo pod projíždějící auta nebo z mostů.

O kus dál v Zítkových sadech/PalNám probíhal jakýsi turnaj v plážovém volejbalu. Proč ne? Zrovna začaly hrát ženy.

V parku na Karlově náměstí si československá exilová armáda rozložila tábor a ukazovala svůj hardware z doby druhé světové války. Ukázalo se, že to bylo něco k příležitosti atentátu na Heidricha. Nevěděl jsem, že kostel ve kterém vyplavili Antropoidy, byl o ulici níž, pár metrů od budovy ČVUT, kde jsem promarnil pár let.

Bloudil jsem dál, v jednom místě jsem zdálky zaslechl hudbu. Jestli je jedno pravidlo, podle kterého stojí za to se řídit, je to, že když slyším bordel, jdu k němu. Nakonec se ukázalo, že nějací Mexičani hráli pod Stalinem. Nic moc.

Vracel jsem se zpátky, Pařížskou ulicí a snil o tom, jak kolem mě vybuchuje a jak se domy sesouvají k zemi v oblacích luxusního prachu. Asi v polovině ulice byla zábrana, pár policajtů postávalo kolem dvou aut, možná čekali na problémy, možná že ne, jejich výstroj byla celkem lehká v porovnání s průměrem těchto dnů, kdy člověk ve městě běžně naráží na dvojice Zákona vyzbrojené kombinací devítimilimetrové MP5 a krátké G36 na vojenskou ráži 5.56, obě zbraně od německého Heckler & Koch, devadesát ran, stačí dva pohyby ruky a na dlažbě může ležet pár desítek mrtvých těl. Jeden zákon chytl svojí zbraň oběma rukama, na vteřinu jsem doufal, že začne střílet, ale jen si poposadil popruh.

Někde na úrovni hlídky Zákona začalo být něco slyšet. Na Staromáxu se konal koktejl fest, nebo jak se to vlastně jmenovalo, s hudbou a (nejspíš) i koktejly. Zdálky byly slyšet jen basy a zněly jako výbuchy. Konečně to začíná, vezmi si moje tělo. Plížil jsem blíž a blíž a blíž, exploze sílily, jako kdybych vstupoval do epicentra nějakého pečlivě naplánovaného útoku masivních rozměrů. Centrum centra se rozlamuje na kusy, ničeno zevnitř. V ten jeden okamžik jsem si na zlomek vteřiny připadal spokojený.

Za celý den jsem viděl pár věcí, ████████████████████ nic z toho jsem si neužíval, přinejlepším to bylo o něco málo nad hladinou každodenní šedi.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz