k47.cz

twitter RSS
««« »»»

60000

2. 9. 2017 — k47

O sedm měsíců a 60 tisíc slov později…

Otázka, kterou nikdo nevyslovil & nikdo netouží po odpovědi: Jak píšeš tenhle blog, den za dnem, měsíc za měsícem, tisíc slov za tisícem slov?

Ze začátku jsem se bál, že nebude o čem psát, ale to nikdy nebyl problém. Vždycky je o čem psát, někdy mám tolik možností a nápadů, že dokončené články naplánované na nějaké datum odsouvám ve prospěch něčeho nového a horkého.

Třeba takový Klíč k určování Anonů byl postupně odsunutý o víc jak tři měsíce. Napsal jsem jeho hrubý nástřel a od té doby se dokončení odsouvalo dál a dál, vždycky odstrčené něčím novým. Když text začíná slovy „před nějakou dobou“, s největší pravděpodobností to znamená, že původně začínal slovy „včera“, ale pak se začal soustavně odsouvat do bodu, kdy nebylo možné předstírat, že se to skutečně stalo včera.

V psaní hodně pomáhá nastavený rytmus – jeden článek každý den. Když mám pevně stanovenou (takříkajíc) uzávěrku, vždycky najdu něco o čem vystřihnu pár odstavců. Jako správného prokrastinátora mě k akci dožene až blížící se deadline. Často celý den nic nedělám a teprve když se začne blížit půlnoc – asi tak v jedenáct – se konečně odhodlám otevřít textový editor ďábla vim a začnu psát. Když nemám téma už rozhodnuté, projdu soubor s poznámkami, nápady a prototypy, najdu téma, něco lehkého u čeho se není třeba moc snažit & narychlo vystřelím sto až pět set slov.

Jeden článek většinou zabere méně než půl hodiny. Tedy ~jednu jízdu vlakem, kde taky píšu, když nejsem líný. Vlak je ideální prostředí pro nabroušení kreativity – mám časový limit a žádné rozptýlení. V okamžiku, kdy dojedu na konečnou, měl bych mít hotovo.

Tak to ale není vždycky, v jiných dnech jsem více proaktivní a ve frontě mám několik hotových textů přímo připravených k odpálení a nový kus hodím online těsně po půlnoci. Pamatuji si na doby, kdy jsem měl pět hotových textů & asi pět dalších, které stačilo jen drobně doladit a mohly putovat online.

Pro organizaci používám tři soubory: jeden pro rozepsané věci, druhý pro dokončené texty a třetí pro vyřazené prototypy, ke kterým se už nejspíš nevrátím, ale nechce se mi je úplně zahodit.

Takhle to jde den za dnem a stane se z toho rytmus, zvyk nebo dokonce návyk. Je to způsob jak si udělat pořádek v hlavě, ve světě a zároveň jde o nepříliš osobní deník. Všechno, co tu píšu, je pravda. Více méně pravda. Některé osobní aspekty ale zcela vynechávám, někdy jen není o čem psát (co nikdy nežilo, nemůže zemřít), o jiných věcech se prostě nechci zmiňovat. Není k tomu žádný zvláštní důvod, jen jsem se tak rozhodl & načrtl jsem čáru v písku.

Všechno, co je před touhle čárou, jde ven, jen někdy, když překročím, text skončí z velké části začerněný. Tyto vyškrtané věty ale nejsou nic v porovnání s temnými klenoty, které se nikdy nedostanou na světlo světa.

To je asi tak všechno. Jak tedy psát denní blog? Je nutné si sednou na zadek a psát. Nic víc v tom není.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz