k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

60000

2. 9. 2017 — k47 (♪)

O sedm měsíců a 60 tisíc slov poz­ději…

Otázka, kterou nikdo ne­vy­slo­vil & nikdo ne­touží po od­po­vědi: Jak píšeš tenhle blog, den za dnem, měsíc za mě­sí­cem, tisíc slov za ti­sí­cem slov?

Ze za­čátku jsem se bál, že nebude o čem psát, ale to nikdy nebyl pro­blém. Vždycky je o čem psát, někdy mám tolik mož­ností a nápadů, že do­kon­čené články na­plá­no­vané na nějaké datum od­sou­vám ve pro­spěch něčeho nového a hor­kého.

Třeba takový Klíč k ur­čo­vání Anonů byl po­stupně od­su­nutý o víc jak tři měsíce. Napsal jsem jeho hrubý ná­střel a od té doby se do­kon­čení od­sou­valo dál a dál, vždycky od­str­čené něčím novým. Když text začíná slovy „před ně­ja­kou dobou“, s nej­větší prav­dě­po­dob­ností to zna­mená, že pů­vodně za­čí­nal slovy „včera“, ale pak se začal sou­stavně od­sou­vat do bodu, kdy nebylo možné před­stí­rat, že se to sku­tečně stalo včera.

V psaní hodně pomáhá na­sta­vený rytmus – jeden článek každý den. Když mám pevně sta­no­ve­nou (takří­ka­jíc) uzá­věrku, vždycky najdu něco o čem vy­střihnu pár od­stavců. Jako správ­ného pro­kras­ti­ná­tora mě k akci dožene až blí­žící se de­ad­line. Často celý den nic ne­dě­lám a teprve když se začne blížit půlnoc – asi tak v je­de­náct – se ko­nečně od­hod­lám otevřít tex­tový editor ďábla vim a začnu psát. Když nemám téma už roz­hod­nuté, projdu soubor s po­znám­kami, nápady a pro­to­typy, najdu téma, něco leh­kého u čeho se není třeba moc snažit & na­rychlo vy­stře­lím sto až pět set slov.

Jeden článek vět­ši­nou zabere méně než půl hodiny. Tedy ~jednu jízdu vlakem, kde taky píšu, když nejsem líný. Vlak je ide­ální pro­středí pro na­brou­šení kre­a­ti­vity – mám časový limit a žádné roz­ptý­lení. V oka­mžiku, kdy dojedu na ko­neč­nou, měl bych mít hotovo.

Tak to ale není vždycky, v jiných dnech jsem více pro­ak­tivní a ve frontě mám ně­ko­lik ho­to­vých textů přímo při­pra­ve­ných k od­pá­lení a nový kus hodím online těsně po půl­noci. Pa­ma­tuji si na doby, kdy jsem měl pět ho­to­vých textů & asi pět dal­ších, které sta­čilo jen drobně do­la­dit a mohly pu­to­vat online.

Pro or­ga­ni­zaci po­u­ží­vám tři sou­bory: jeden pro ro­ze­psané věci, druhý pro do­kon­čené texty a třetí pro vy­řa­zené pro­to­typy, ke kterým se už nej­spíš ne­vrá­tím, ale nechce se mi je úplně za­ho­dit.

Takhle to jde den za dnem a stane se z toho rytmus, zvyk nebo do­konce návyk. Je to způsob jak si udělat po­řá­dek v hlavě, ve světě a zá­ro­veň jde o ne­pří­liš osobní deník. Všechno, co tu píšu, je pravda. Více méně pravda. Ně­které osobní aspekty ale zcela vy­ne­chá­vám, někdy jen není o čem psát (co nikdy nežilo, nemůže zemřít), o jiných věcech se prostě nechci zmi­ňo­vat. Není k tomu žádný zvláštní důvod, jen jsem se tak roz­hodl & načrtl jsem čáru v písku.

Všechno, co je před touhle čárou, jde ven, jen někdy, když pře­kro­čím, text skončí z velké části za­čer­něný. Tyto vy­škr­tané věty ale nejsou nic v po­rov­nání s tem­nými kle­noty, které se nikdy ne­do­sta­nou na světlo světa.

To je asi tak všechno. Jak tedy psát denní blog? Je nutné si sednou na zadek a psát. Nic víc v tom není.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz