k47.cz

twitter RSS
««« »»»

Jeden rok + jeden den

30. 4. 2017 — k47

Kdybych dnešní post hodil na net tak, jak jsem ho v jednu v noci napsal, ráno bych se probudil s hrůzou & většina textu by skončila začerněná. Naštěstí jsem to neudělal & tak jsem měl svobodu to celé zahodit a místo toho odvést pozornost na doomsday party blog

Už dlouho jsem tam nic neposlal, to je pravda. Ale co nevidět to napravím blokem 2000+ slov. Věci se dávají do pohybu, kruh zkorumpovaných policajtů, kteří si říkají Firma, sílí, na scénu se vrací bývalý hacker quarterGod s jeho partou nájemných zabijáků, Adam K. pomalu ztrácí příčetnost & je stále víc emocionálně vyhaslý. Zaplétá se do působení Firmy a nic to s ním nedělá. Klíčový moment bude tenhle:


„Co kdyby to bylo naposled, co se uvidíme,“ rozloučil jsem se s █████, když mě vyhazoval před barákem.

„Až tak?“

„Nejpíš ne,“ odpověděl jsem, ale v tu chvíli mi to přišlo jako více než reálná alternativa. Co jsem měl dělat? Držet hubu a nenávidět se, nebo otestovat vody a skočit do hlubokého konce? Držel jsem hubu jako vždycky před tím, na upřímnost jsem nesebral sílu.

Od Berlína uběhl jeden rok, repete party, která nás roztrahala na kusy, skončilo těsně po půlnoci a nic se nestalo, všechno ve starých kolejích. Nebyl problém v tom, že to nebylo tak divoké jako minule, ale nic mě už nebavilo, necítil jsem tu bláhovou radost z útěku, aspoň na chvíli, aspoň na jeden večer, neužíval jsem si života, ani trochu, každý den k nerozeznání od toho předchozího, jen bahno, jen šero, stěží jsem si vzpomínal, co se stalo včera. Ostatní žili, já zůstával na místě. Uvědomil jsem si, že i lidi, které znám nejvíc, neznám skoro vůbec.

Jeden rok a co se změnilo? Nevzpomínal jsem si na nic. Žádné tváře, žádná místa, najednou jsem byl tedy a teď, zcela sám, tři ráno, pil jsem jedno velké martini za druhým a v hlavě mi zněla wave speech:

So now, less than five years later, you can go up on a steep hill in Las Vegas and look West, and with the right kind of eyes you can almost see the high-water mark—that place where the wave finally broke and rolled back.

I když bych chtěl, nemůžu se držet minulosti, když si nepamatuji, že jsem nějakou měl. Toho co zbylo, té špatné napodobeniny života, si neužívám. Má něco takového vůbec cenu? Často jsem vtipkoval, že mám v šuplíku připravenou lahev ginu a nabitý revolver, ale chtěl jsem, aby to byla pravda, abych měl možnost si vybrat, abych se mohl hnout z místa.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz