k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Jeden rok + jeden den

30. 4. 2017 — k47 (♪)

Kdy­bych dnešní post hodil na net tak, jak jsem ho v jednu v noci napsal, ráno bych se pro­bu­dil s hrůzou & vět­šina textu by skon­čila za­čer­něná. Na­štěstí jsem to ne­u­dě­lal & tak jsem měl svo­bodu to celé za­ho­dit a místo toho odvést po­zor­nost na do­om­sday party blog

Už dlouho jsem tam nic ne­po­slal, to je pravda. Ale co ne­vi­dět to na­pra­vím blokem 2000+ slov. Věci se dávají do pohybu, kruh zko­rum­po­va­ných po­li­cajtů, kteří si říkají Firma, sílí, na scénu se vrací bývalý hacker quar­ter­God s jeho partou ná­jem­ných za­bi­jáků, Adam K. pomalu ztrácí pří­čet­nost & je stále víc emo­ci­o­nálně vy­haslý. Za­plétá se do pů­so­bení Firmy a nic to s ním nedělá. Klí­čový moment bude tenhle:


„Co kdyby to bylo na­po­sled, co se uvi­díme,“ roz­lou­čil jsem se s █████, když mě vy­ha­zo­val před ba­rá­kem.

„Až tak?“

„Nejpíš ne,“ od­po­vě­děl jsem, ale v tu chvíli mi to přišlo jako více než reálná al­ter­na­tiva. Co jsem měl dělat? Držet hubu a ne­ná­vi­dět se, nebo otes­to­vat vody a skočit do hlu­bo­kého konce? Držel jsem hubu jako vždycky před tím, na upřím­nost jsem ne­se­bral sílu.

Od Ber­lína uběhl jeden rok, repete party, která nás roz­tra­hala na kusy, skon­čilo těsně po půl­noci a nic se ne­stalo, všechno ve sta­rých ko­le­jích. Nebyl pro­blém v tom, že to nebylo tak divoké jako minule, ale nic mě už ne­ba­vilo, ne­cí­til jsem tu blá­ho­vou radost z útěku, aspoň na chvíli, aspoň na jeden večer, ne­u­ží­val jsem si života, ani trochu, každý den k ne­ro­ze­znání od toho před­cho­zího, jen bahno, jen šero, stěží jsem si vzpo­mí­nal, co se stalo včera. Ostatní žili, já zů­stá­val na místě. Uvě­do­mil jsem si, že i lidi, které znám nejvíc, neznám skoro vůbec.

Jeden rok a co se změ­nilo? Ne­vzpo­mí­nal jsem si na nic. Žádné tváře, žádná místa, na­jed­nou jsem byl tedy a teď, zcela sám, tři ráno, pil jsem jedno velké mar­tini za druhým a v hlavě mi zněla wave speech:

So now, less than five years later, you can go up on a steep hill in Las Vegas and look West, and with the right kind of eyes you can almost see the high-water mark—that place where the wave fi­nally broke and rolled back.

I když bych chtěl, nemůžu se držet mi­nu­losti, když si ne­pa­ma­tuji, že jsem ně­ja­kou měl. Toho co zbylo, té špatné na­po­do­be­niny života, si ne­u­ží­vám. Má něco ta­ko­vého vůbec cenu? Často jsem vtip­ko­val, že mám v šuplíku při­pra­ve­nou lahev ginu a nabitý re­vol­ver, ale chtěl jsem, aby to byla pravda, abych měl mož­nost si vybrat, abych se mohl hnout z místa.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz