Alkohol, drogy, paranoidní schizofrenie

Anonymní Alkoholici nefungují. Není to víc než odporná ježíšovská sekta, co se víc stará o rekrutování čerstvého masa, než o pomoc alkoholikům.

Dobře to ilustruje Matt Perry, jeden ze šestice přeplacených protagonistů divoce populární série Friends. Z jeho wikipedie: „[he] had attended approximately 6,000 Alcoholics Anonymous meetings.“ Šesttisíckrát seděl na srazu AA, poslouchal blábolení o dvanácti krocích a o tom, že je odporný červ, mizerná lidská troska, kterou může napravit jen nadpřirozneý bůh, ale přesto pil většinu svého života a alkohol spolu s plejádou dalších závislostí (které si z honoráře milionu dolarů za každou z 42 posledních epizod mohl dovolit) ho expresně přepravil do hrobu. Kdyby šlo o efektivní postup jak zvládat závislost na alkoholu, možná by tam nemusel jít 6000×.

Celý ten program je jen neefektivní fraška, mem, který se stal natolik populární, že běžní lidé jako já a vy, všeobecný plebs, ho berou jako automaticky hodnověrný. Tolik lidí o tom mluví, tak na tom přece něco musí být, nebo jak často píše Cory Doctorow: hromada hoven tak velká, že pod ní někde musí být poník.

Na AA je efektivní jen první návštěva: „It was the person's initial decision to try to get better that mattered, and what followed was of little consequence.“ Dopad mělo, když člověk učinil prvotní rozhnodnutí učinit změnu a prezentoval ji veřejně před ostaními, všechny další rituály Anonymních Alkoholiků měly jen miniaturní dopad.

To jenom na úvod.

Nedávno jsem strávil jeden večer zíráním do hlubin internetů; hledal jsem videa, která by mi pomohla bytostně poznat, jaké je to být alkoholikem a co to znamená si projít syndromem vysazení. Když o tom jen čtu, všechno působí abstraktně, bez krve, bez masa, ber reality. Ale poslouchat lidi vyprávět své příběhy, osobní a hmatatelné, je docela jiné kafe. Žena, co denně vypila 3.5 litru whisky, muž, co při vysazení zažil děs deliria tremens a mohl zemřít. Hrůza.

Alkohol způsobuje fyzickou závislost a při náhlém vysazení může člověka zabít. Fyzická závislost znamená, že při vysazení necítíte jen silnou potřebu si dál další sklenku, ale vaše tělo se vzbouří. Přestane fungovat. Šest hodin po poslední kapce etanolu to začne: úzkosti, třes, pocení, zvracení, horečka, tachykardie, záchvaty, halucinace, delirium tremens, smrt.

Jak daleko to dojde, záleží jen na tom, jak dlouho a jak moc.

Jeden konkrétní příběh mi zůstal zarytý v paměti jako starý šrapnel. Člověk popisuje svůj příběh, jak těžce pil 6 měsíců v kuse a pak na radu církevního hrdlořeza ze dne na den přestal. Nic proti tomu, z laického pohledu je to rozumná rada – jestli alkohol způsobuje problémy, přestaňte. O eventualitě utrpení a smrti se moc neví, protože běžný peon se nesetká s případy velice těžkého alkoholismu. A s morální pomocí lidí kolem, v tomto případě ježíšovců, co se za něho modlili, má člověk víc síly přestat.

A on přestal a dostavil se delirum tremens – halucinace, nespavost, hlasy, přeludy. Když se svěřil ježíšovskému hrdlořezovi, ten mu odpověděl, že je to dílo ďáblovo a musí se víc modlit. Ježíšovci jsou unikátně neužiteční. Člověk má halucinace, vidí lidi, slyší hlasy a má symptomy duševních potíží, které očividně vyžadují pozornost lékařů, ale jejich rada zní: modlit se, modlit se, modlit se. Je to ďábel a musíš ho přemodlit. Klauni. Je to stejně idiotické jako kdyby odpověděli: Mág na tebe uvrhl kletbu, abys ho přemohl, musíš začarovat ochranné kouzlo. S tímhle bychom je poslali do háje, ale když nahradí mága za satana a ochranné kouzlo za modlitbu, z nějakého důvodu to bereme jako přijatelné řešení, ne jako dětinské žvatlání bláznů. Bůh je mem, který se stal natolik populární, že ho běžní smrtelníci berou jako jednu alternativ, která si zaslouží, když ne uznání, tak aspoň toleranci.

Jen hrůza zůstává.

Silný dojem na mě udělalo ještě video demonstrující, jak asi může svět vnímat paranoidní schizofrenik. Tahle otázka mě už dlouho pálí: Jak vnímají svět děti, lidé s kognitivními potížemi nebo jen ostatní lidé, co nejsou já – jak cizí můžou být vnitřní světy cizích lidí. Paranoidní schizofrenie, v tomto případě nejspíš těžký případ, není nic triviálního („Stop the weather, protect us.“), přesto mě nejvíc rozhodil jeden detail: tihle lidé, alkoholici, lidé s duševními problémy, všichni, mají kolem sebe blízké, komu a nich záleží, i přes jejich stav. Nejsou to divoká monstra z jeskyně, co se ze tmy vynoří jednou za měsíc, aby se vzápětí vyděšené vrátily do samoty svého vnitřního pekla.

Tohle mě vyděsilo ze všeho nejvíce. Já jsem to monstrum. S nikým, kdo by mi mohl pomoct, odříznutý od světa, od společnosti, od lidí, od všeho. Měsíce jsem neměl žádnou smysluplnou konverzaci, která by zabrala víc než pár slov nebo po níž bych cítil něco lepšího než pocit zmaru. Žádní přátelé, žádné společenské vztahy, jen temnota.

(napsáno v říjnu 2024, nic se nezměnilo)