Kosí bratři

Zůstali jen dva. V psím víně obepínající plot kolem Cely si kosice postavila hnízdo, snesla tři vejce, dva týdny na nich seděla a já napjatě čekal na den, kdy se vylíhnou. A pak najednou modro-zelné skořápky rozlámané a v misce hnízda ležela tři slepá nahá kosáčata. V nesnesitelných letních vedrech, kdy se rtuť běžně šplhala nad třicítku jedno z nich umřelo. Zůstali dva kosí bratři.

Teď když sedávám venku, každou chvíli zaslechnu symfonii pípání. Kosí rodič s čerstvou várkou hmyzu a červů v zobáku zmizí v katakombách psího vína, naklání se nad nedávno vylíhlými ptáky a do nastavených oranžových zobáků podívá chutná sousta, zatímco se mladí dovolávají více pozornosti a více jídla. Píp píp píp, píp píp píp. Rodič odletí pro další várku hmyzu a pípáci ztichnou.

Když jsem se na mě díval den nebo dva po vylíhnutí, každý zvuk slepé ptáky vybudil k aktivitě. Stačilo cvaknutí závěrky fotoaparátu, aby si mysleli, že přiletěli rodiče s várkou stravy, vztyčili hlavy, zobáky vzhůru, doširoka otevřené, očekávající další sousto. Ale teď už jsou docela jiní, větší, první předzvěsti per potemněla jejich do té doby růžová těla a věnují pozornost svému okolí. Když jsem prokouknul bariérou psího vína, bez pohybu seděli v doupěti z trávy a jakmile jsem udělal trochu hluku, zabořili se hlouběji do hnízda – co nejmenší profil, co nejméně nápadné pro predátory.

Stačí pár dnů aby se z bezbranných stvoření, co chtějí jen jíst, stali mladí ptáci, stále bez schopnosti létat, kteří jsou akutně vědomi nebezpečí, které představuje jejich okolí. Jen obrovský apetit zůstal beze změny.

A potřebují ho. Rostou doslova před očima. Když jsem je fotil dnes, začínali být pokrytí peřím. Dva dny nazpátek jim z kůže trčeli prosté ostny, ale dnes z nich už začínají vyrážet prapory per.

Život kosů má rychlý start: Samice snese vejce, dva týdny na nich sedí a další dva týdny je krmí. Jeden měsíc od okamžiku nula je nová generace hotová a připravena čelit světu.