Politický marketing

Před pár hodinami se otevřely dveře volebních místností & začalo druhé kolo prezidentských voleb. Já můžu s definitivní platností prohlásit, že jsem v průběhu předvolební masáže neviděl jedinou politickou reklamu, žádný spot, který by se mě snažil přesvědčit, jestli mám volit Losnu nebo Mažňáka, neviděl jsem žádný billboard, žádný leták, žádný plakát. Nic.

Na televizi se nedívám a na internetu blokuju všechny reklamy (kdo nepoužívá adblocker je třídní nepřítel a masochista). Prakticky jsem přestal chodit na twitteržumpu, kde to diskuzemi na téma hlavy státu jistě žije. Facebook? Ale jděte, ten je v mých očích už roky mrtvý. A v místech, kam jsem vylézal z Cely, se billboardy nevyskytují. Nemá smysl inzerovat v dědině pro šest lidí a jednoho psa.

K tomu se ještě musím přiznat, že jsem neposlouchal ani vteřinu jediné z kandidátských debat a duelů. Elektrické šoky jsou mi někdy příjemné, ale nejsem takový sebemrskač, abych se podrobil tomuhle. Osm filištínů, co se snaží přechytračit v tom, kdo vyprodukuje efektivnější zkratkovité heslo, je moje představa pekla. Dokonce jsem, myslím, neslyšel žádného z kandidátů (kromě tamtoho breptajícího strejdy) mluvit. Jaký hlas má Petr Pavel? To vám nepovím a ani mě to nezajímá. Jestli chcete něco sdělit, čiňte tak psanou formou nebo si to nechte pro sebe.

Dojmy totiž klamou. Klasickým příkladem je debata Nixona s Kennedym. Kdo ji poslouchal v rádiu, měl za to, že Nixon je jednoznačný vítěz, ale pro většinu lidí, co spektákl sledovala v televizi, jako jasný vítěz působil Kennedy.

Aby, z odmítaného tónu, nedošlo k mýlce: Hlasoval jsem v obou kolech. Jak, to si vezmu do hrobu, ale asi bude z toho, co jsem tu už mnohokrát psal, jasné, komu jsem to nehodil.