Řidiči jsou čůráci

Nadpis říká všechno důležité.

Jel jsem na kole zatáčkou, která se kloní doprava, proti svištělo nějaké přerostlé auto, za mnou autobus, jehož řidič se přesně v té chvíli rozhodl předjíždět. Protijedoucí auto ho donutilo rychle přirazit napravo a mě málem zamáčknul. Zůstal jsem sedět v sedle, to jo, ale konec autobusu se prohnal asi tak třicet čísel od kraje řídítek. Měl to být metr a půl. Metr by byl fajn. Možná o něco málo méně. Ale tolik místa mi nedal.

O kilometr dál jsem ho dojel a rozhodl se s ním podělit o dojmy z jeho řízení. Debata probíhala nějak takto:

„Pane řidiči, to nebylo bezpečné předjetí, co jste tam předvedl.“

„Viděl jsem tě v zrcátku.“

„Jaká je vzdálenost pro bezpečné předjetí?“

„Kdyby se to mělo dělat podle předpisů…“ myšlenku nedokončil.

„Stačilo počkat pár vteřin, aby to auto na druhé straně projelo a až potom mě předjet.“

„Když jsem začal předjíždět, tak jsem ho neviděl.“

Padla další slova, ale taková byla kostra konverzace.

Když jsem pak jel dál, teprve jsem si uvědomil, že se nepřímo přiznal, že a) začal předjíždět, aniž by viděl do zatáčky dost dobře viděl, aby spatřil protijedoucí vůz a tak by v tom okamžiku vůbec neměl předjíždět a b) nedodržel bezpečnou vzdálenost a ani nevěřil, že by ji měl dodržet. Nádhera. Ironií bylo, že proti zastávce stála policejní stanice. Pro případné nehlášení bych nemusel chodit daleko.

Ale naštvalo mě to jako málo co. Řidič měl na výběr ze dvou možností: Počkat pár vteřin nebo potenciálně rozmáznout člověka na kole. Čekat nechtěl a rozhodl se risknout něčí život. Shodou náhod můj. Připomínám, že jsem ho o kilometr dál dostihl, takže nejel vůbec rychle & předjet o okamžik později by znamenalo naprosto minimální zdržení.

Zásadní změnu vnímání soužití na silnici pro mě přinesl zákon o bočním odstupu při předjíždění cyklisty. Najednou někdo předjížděl bezpečně a někdo nepříjemně blízko a člověk hned cítil rozdíl. Hmm, tohle je docela příjemné. Počkat? My si nemusíme na silnicích připadat si, že každou chvíli zemřeme? Jak neotřelý nápad! Nejsme jen trpění parazité, co se musí třást strachem, ale účastníci provozu jako každý jiný. Přesto jeden rozdíl existuje – zranitelnost. Řidič vozidla sedí v ocelové krabici s bezpečnostními pásy a airbagy, já balancuji na čtyřech trubkách svařených někdy v roce 1999. Pravidla by měla zohledňovat bezpečí těch zranitelných a vyžadovat ohleduplnost od druhé sorty, protože řidič přijde o řidičák, já přijdu o život. A vyžadovat je klíčové slovo, protože ne všichni tak činí. Minorita, možná, bez zlé vůle, doufejme, ale přesto ne nula. A když dojde k nejhoršímu, bude už pozdě.

Řešení existuje jen jediné: Když se řidiči chovají jako čůráci, musíme je donutit, aby se chovali lépe. Všemi dostupnými prostředky.

Na internetech se prezentuje armáda cyklistů, co natáčí své jízdy, a když zachytí řidiče, který se vůči nim chovají bezohledně, nebezpečně a porušují předpisy, video obratem putuje na email policie. Jistý Mikey z Británie, úspěšně nahlásil 800 řidičů a z nich bezmála 400 jen letos. Takže to je nejen možné, ale i velice efektivní. Mnoho stupidních a agresivních řidičů ho nesnáší, doslova vidí rudě. Přejí si, aby ho někdo přejel. Chtějí ho mrtvého. Podle nich není víc než prachsprostý udavač, i když pouze nahlašuje chování, které by neměli dělat tak jako tak, a stará se, aby se chovali bezpečně pro ostatní účastníky provozu, což má největší přínos na ty nejvíce zranitelné.

Nevím, jak podobné aktivity probíhají u nás v Republice a jak efektivní jsou, ale možná to brzy zjistím. Po dnešní epizodě nemůžu jinak než si pořídit kamerku na řídítka a nahrávat své jízdy, protože jak jsem řekl: všemi dostupnými prostředky donutit automobilisty, aby nepovažovali za přijatelný přístup nikoho jsem zatím nezabil, tak to je v pohodě.