They/them

Jedna věc mě vždy bez výjimky zmate: když někdo použije they pro jednotné číslo jako neutrální variantu she/he. Zmatení trvá jen okamžik, přesto se křečci v mozku na zlomek vteřiny zastaví a začnou monotónním jednohlasem opakovat: they, to znamená, že se mluví o více lidech. Takhle jsem se to naučil v dávných dobách bezstarostnosti a i když vím a nejsem tím smrtelně uražen jako nějací internetoví reakcionáři (jazyk se mění a to je přirozené), primitivní jazykový reflex se stále vrací a ze staré paměti vyvěrá jako zatuchlé bubliny bažinného plynu.

V češtině bežně vykáme, oslovujeme jedince množným číslem, a nikomu to nepřijde zvláštní. Bude jen otázka času než změny prosáknou i do té nejtlustší lebky a nebudou děsit naše křečky v mozkovnách.

(Když o tom teď přemýšlím, tak do dnešního dne, když si chci vybavit, kde je levá strana, vzpomenu si na jaké ruce nosím hodinky, i když hodinky nenosím už nějakou tu dekádu.)

Další drobnost, která rozhodí můj jazykový jemnocit, je použití příslovece she/her, když se mluví o lodích, ponorkách a dalších plavidlech (jako třeba potopené Moskvě). Angličtina je jazyk bez gramatických rodů. Mluvčí si nemusejí pamatovat, že stůl je on a židle ona. Výjimkou představuje jen ship a někdy nation. Když v jazyce prostém gramatických rodů se za ženu vždy považuje jediný druh neživých objekt, nabízí se představa o bandách nadržených námořníků, co si tžou stehna a těžce oddechují, když mluví o svém plavidle, a hledají nějakou díru po suku.

Na druhou stranu, když bych si měl stěžovat na jazyk s mnoha záludnými pravidly a četnými výjimkami, měl bych zůstat u svého rodného. Smetana jako pokrm je rodu ženského. Smetana jako příjmení najednou změní tým a začne kopat za mužské pokolení. Proto nemáme Bedřicha Smetanového nebo Smetanů, ale Smetanu, a nikomu nezní divně.

Na každou divnost se dá zvyknout. Aspoň, co se jazyka týká.